Přátelé, kamarádi,
pojeďte se s námi toulat šumavskou krajinou ... ;)

 

Začátek přihlášení je 6.1. 2017 v 16:00 hod. na mail valdman.s@seznam.cz !!!

 

Milí Toulalové,

léto pomalu končí a já jsem se konečně dostal k tomu, abych trochu něco napsal na stránky Toulání a vyvěsil pořadí vítězů letošního ročníku.

Chtěl bych poděkovat a poblahopřát všem zúčastněným, všem, kteří měli odvahu se postavit na start a vydržet, pravidelným účastníkům, všem, kteří dojeli a i těm, kteří se pokusili zdolat aspoň část trasy.

Letošní ročník byl oproti předchozím trošku náročnější co se týká trasy, ale zase nám přálo hezčí počasí. Věřím, že i přes někdy krušné chvilky jste si to užívali, máte nezapomenutelné žážitky a momenty a už dnes se těšíte a plánujete přijet i příští rok. Potěšily mne vaše reakce v cíli, vaše vyprávění, to že jste si udělali čas a ještě strávili poslední noc v kempu a vaše fotky a reakce v příspěvcích. Díky Vám mám zas větší energii a chuť do dalšího plánování a trasování dalšího ročníku, tak se máte na co těsit J. Také moc děkuji Monice a Vaškovi Faustovým za příjemné a hezké zázemí v kempu U Moniky v Záhorčicích.

Pokud budete mít čas a chuť, rád Vás uvidím na Vítání podzimu v kempu v Úbislavi.

Jinak všem přeji ať vám to šlape, hezký zbytek roku a trénujte…… Toulání 2017 je už za chvíli

 

                                                                      Standa  

 

VYHODNOCENÍ POŘADÍ TOULÁNÍ 2016

Poř. Příjmení Jméno Den Čas
1 Šíp Jiří 10.6. 15:50
2 Soukup Lumír 10.6. 22:22
3 Šnejdar Zdeněk 10.6. 22:22
4 Zítek Petr 11.6. 0:46
5 Květoň Václav 11.6. 0:46
6 Fremut Ludvík 11.6. 4:11
7 Koutský Tonda 11.6. 4:11
8 Janeček Zdeněk - Lehokolo 11.6. 12:00
9 Váňa Miloslav 11.6. 13:09
10 Brunnerová Jíťa 11.6. 13:09
11 Šůs Martin 11.6. 13:09
12 Mach Radek 11.6. 13:09
13 Vébr Josef 11.6. 14:40
14 Svejkovský Pavel 11.6. 14:40
15 Babka Karel 11.6. 16:40
16 Vítová Kačka 11.6. 19:30
17 Vrbová Martina 11.6. 19:35
18 Franěk Míra 11.6. 19:35
19 Lípová Jiřina 11.6. 23:35

 

VYHODNOCENÍ A POŘADÍ TOULÁNÍ 2015


II. ročník Toulání 2015 odstartovalo celkem 20 cyklistů a 1 chodec.

Do cíle dojelo celkem 14 toulalů, ze kterých celou trasu Toulání projelo 10 cyklistů a 4 cyklisti neprojeli celou trať, ale do cíle dorazili v požadovaném čase (sobota večer).

Chodec Fanda ušel 118 km z trasy Toulání.

6 účastníků během trasy vzdalo a nedojeli.

 

 

 

 

 

Pohled na Toulání Šumavou 2015

autor: Kačka Vítová

 

Protože v práci  dělám s lidmi tak každou volnou chvilku utíkám někam do přírody kde jsem nejraději sama. Proto když jsem narazila na Toulání Šumavou, okamžitě mě to zaujalo. Hned od začátku jsem si ale stejně myslela, že není možné za čtyři dny ujet tolik km. Má nejdelší trasa v terénu byl do té doby Král Šumavy 105km, když tedy pominu cca 140 km po absolutní rovině na Dunajské stezce. Nutno podotknout že jsem spíš takový cyklista turista, jezdím často ale opravdu turistickým tempemJ. Ale mám ráda výzvy a po Standovo ujištění, že to dám jsem se přihlásila. Ale to jsem opravdu vůbec ještě netušila do čeho jdu…. Nastal den D a my stáli na startu. Potěšilo mě setkání s panem Kintzlem – čtyři roky mě učil na tělocvik a honil po kašperskohorských kopcích za každého počasí v zimě i v létě. Je pro mě velká osobnost a k mé milované Šumavě prostě patří. Když jsme startovali pršelo a v podstatě pršelo nepřetržitě do druhého dne odpoledne. Po půl hodině jízdy, když jsem byla úplně turch snad i zevnitř mě trošku děsila představa mé výbavy – sebou jsem neměla téměř nic na převlečení, natož něco suchého. Má výbava čítala dres, který jsem měla na sobě, návleky na ruce nohy a jedna ultra lehká nepromokavá bundička která byla během půl hodiny úplně promoklá J. Navíc když se setmělo zjistila jsem, že jsem při balení někde zapomněla čelovku, bez které jsem si to moc neuměla představit. Na kole jsem sice měla světlo, ale to mi svítilo slabý kužel světla maximálně metr před kolem – dost hrůza J. No asi mě zachránilo, že jsem v Hartmanicích dohnala kluky, kteří se ale mezitím stihli alespoň občerstvit a zahřát v místní hospůdce. Ale vidina toho, že před sebou uvidím alespoň přibližný směr a jejich světýlka v dáli držela jsem se jich zuby nehty. Společně jsme dorazili do kempu v Aníně, kde jsme si s dovolením majitele místní hospůdky ustlali na terásce. Probuzení nebylo nic moc, sotva jsem otevřela oči viděla jsem, že stále prší a mě čeká obléci se do úplně mokrých hadrů a zmrzlá na kost vyrazit zdolávat další km. Hned v prvním kopci mi samozřejmě kluci ujeli a konečně nastalo to pravé toulání na které jsem se těšila – sama uprostřed přírody. Pršet sice nepřestávalo a navíc byla mlha která by se dala krájet, ale člověk si zvykne na všechno… Představovala jsem si, že trasa povede po cyklostezkách, což jak jsem později pochopila byl opravdu velký omyl. Trasa vedla vždy tou nejhorší možnou cestou hlavně po turistických cestách, které by se mi nechtělo jít ani pěšky natož sebou vláčet kolo a plnou polní. Postupně následovali úseky, kdy jsem Standu opravdu proklínala a vždy si vzpomněla na větu kterou říkal cca 14 dní před touláním, když jsme se potkali U Koz, že ho nejspíš budeme na některých místech hodně proklínat. První nastal hned za Zdíkovem kdy jsem nejdříve musela vyšplhat kopec v úplném voraništi a pak se proplétala spadlými stromy, kdy jsem střídavě visela  na větvi buď já a nebo mé kolo J. Ale tento úsek okamžitě smazal další a to výstup na Boubín. Kolo jsem vyloženě musela vynést na rameni a myslela jsem si, že mě už nic horšího nemůže potkat. Pod schody 1,5 km pod Boubínem, kdy mi GPS ukazovala že mám jet směrem kde jsou ty schody jsem chvilku váhala, zda nemám zavolat Standovi jestli to myslí opravdu vážně. Schody byly mokré a klouzalo to na nich jak na ledě. Ale opět mi nic jiného nezbývalo. Na vrcholu jsem byla šťastná že to mám již za sebou, ale ono v podstatě to samé bylo i z druhé strany dolů, takže kolo zase na rameno a snášela jsem ho i dolů. Brala jsem to opět jako vrchol a už se  těšila že bude jen lépe. Ale opět omyl. Když jsem snášela kolo k řece Blanici ještě jsem nevěděla co mě čeká. Na mostě jsem potkala nějakého pána, který se mi hned ptal jestli myslím vážně to, že chci to kolo vynést nahoru. Má odpověď zněla že GPS mluví jasně takže musím. Říkal že budu mít problém sama se sebou tam vylézt, natož tam vynést to kolo. Na to se mi omluvil, že mi opravdu nepomůže, že se má moc rád a nechce se přizabít a navíc že to ještě ke všemu po dešti strašně klouže a šel dál. Hned vzápětí jsem pochopila proč to říkal. Zřícenina hradu Hus byla vyloženě na skále a vůbec jsem si nedokázala při pohledu nahoru představit, jak budu schopná tam sebe i kolo dopravit. Ale blikala tam na mě turistická modrá a nic jiného mě nezbývalo. V duchu už jsem začínala prohlašovat sprostá slova a to je u mě opravdu co říci. Po pár metrech se mi chtělo i brečet, ale místo toho jsem se začala ze zoufalstvím smát. Můj boj s kolem kdy chvilku leželo kolo chvilku já, chvilku mi kolo vyselo na noze ani vlastně nevím jak se mi podařilo ho tam dostat. Ale pocit blaha nahoře za to stál a okamžitě smazal předchozí „nejetitelné“ úseky. Tento den celkově vnímám jako nejnáročnější i když jsem najela nejmíň km, cca 100. Při přepočtu že budou následovat ještě 3 takové dny mi bylo jasné, že nemůžu do cíle dojet včas. Když už se stmívalo, začala jsem hledat nějaký přístřešek kde se tentokrát vyspím. Cestou jsem míjela další toulali, kteří obsadili přístřešek a už nejspíš spali, proto jsem jela dál a našla si krásné místo nad kapličkou kde bylo odpočívadlo se stříškou, což byl pro tento den můj nocleh. Vyspala jsem se téměř do růžova s očekáváním již slunečného dne, kdy mi třeba konečně uschnou úplně mokré boty. Vyrazila na trasu a po chvíli mě dojeli kluci se kterými jsem strávila první noc v Aníně. Společně jsme si na Kleti dali výbornou ranní kávičku a vyrazili opět na cestu, kluci se mi zase samozřejmě během chvilky ztratili. Opět následovali nějaké úseky kdy jsem Standu proklínala ale nic už nepředčilo hrad Hus J - na ten asi nikdy nezapomenu. Ten den jsem chtěla dojet do Vyššího Brodu ale trošku jsem nestíhala a když jsem začala hledat nějaký přístřešek byla už tma a s mým mizerným světlem jsem toho opravdu moc neviděla. Ale přístřešek nikde žádný a už jsem byla rozhodnutá že přespím někde v lese. Zastavila jsem a začala vybalovat. Ale když hned vedle mě začali „štěkat“ srnci, trošku mě ten zvuk vyděsil, zabalila jsem a jela po tmě radějii dál. Nakonec jsem dorazila až na přehradu a tam si ustlala sice bez střechy, ale za hromadou nějakého dříví. Budíček ráno v pět a hurá dál. Nadšení a elán velký, ale opustil mě hned asi po pěti minutách, když už jsem kolo zase vláčela do kopce po turistické modré (bez vody a jídla)  a nahoře mě čekal opravdu bombónek. Zase skály, kde byl opravdu problém jen projít. Natož už trošku vysílením zvednout kolo nad hlavu abych se mezi kameny vůbec vešla J. Tady opravdu zase padlo hodně sprostých slov a opět smích z čirého zoufalství. Ale pak nastala opravdu asi nejhezčí etapa Toulání. Podél Schwarzenberského plavebního kanálu, kolem teplé krásné Vltavy a Stožeckým údolím. Tady jsem vybalila spacák, který byl od rosy úplně mokrý, hodila si ho kolem krku a cca půl hoďky ho vezla asi v třicetistupňovém vedru aby uschnul. Musela jsem opravdu vypadat jako blázen, ale nebyl čas ztrácet čas a hodiny strašně rychle oproti kilometrům utíkali J. Pak následovalo Strážné a mě již dobře známá krásná Šumava. Knížecí Pláne, kde do mě zahučelo pivo, Bučina, Černá Hora a další občerstvení na Korýtku ve Filipově Huti. Odtud už již výborně naladěna s plným břichem (po dlouhé době) na Antýgl a směr Horská Kvilda. Zde jsem opět neodolala terásce na Ranklu a dorazila se nakládaným hermelínem a dalším pivem J. Měla jsem cíl dorazit na Prášily a nakonec jsem sice už po tmě, ale dorazila až na Gsenget kde jsem si ustlala. Bylo jasno a nebe plné hvězd, nádherné kouzelné místo. GPS ukazovala do cíle cca 110km a věděla jsem že mě ještě čeká vystoupat na Falkenstein a Javor. Byla půlnoc a budíček nastaven na 4.00 protože když už jsem dorazila sem, musím to stihnout v limitu a hlavně nevzdat… Už na trase jsem sledovala krásný východ slunce a těšila se, že do cíle je už jen kousek a dnešek si opravdu užiju. Výšlap na Falkenstein proběhl dobře, když tedy pominu zase Standovo výběr nejhorší možné cesty, ale za poslední čtyři dny už mě snad nic nemohlo překvapit J. A pak výšlap z Bavorské rudy na Javor. Sluníčko začínalo pálit ale směrovka ukazovala snad již jen 1.5km n vrchol. Vidina opravdu brzkého návratu do cíle. GPS ale překvapivě neukazovala nahoru ale dolů. S oddychem a odpočinkem mé zadní části jsem sjela dolů a těšila se na poslední úsek. Dole u lanovky se mi ale nějak splašila GPS a ukazovala směr nahoru na Javor. Chvilku jsem se s ní dohadovala že tam v žádném případě nejedu ale nedala se a já ji tedy poslechla. Voda mi došla už ráno při čištění zubů a v batohu mi už nezbyla ani žádná energetická tyčka nebo kousek čokolády. Když jsem vláčela kolo do kopce kam se cca v 11.00 opíralo sluníčko a já byla opravdu na pokraji svých sil – tady jsem si asi sáhla opravdu na dno -  nadávala jsem střídavě sobě na co jsem se to dala a Standovi za to co si na nás vymyslel. V paměti jsem hledala co jsem komu udělala a morál na to abych to nevzdala jsem lovila asi opravdu někde v patě. Ale nakonec vydolovala J. Vylezla jsem nahoru a v hospodě si najednou objednala dva radlery, které do mě zahučeli až to zasyčelo J. Sjezd z Javoru jsem si opravdu užila a když mě to zase na další křižovatce směrovalo na Arber, už se ve mně všechno vzpíralo a větu „nechci už na žádnej zasr….. Arber“ už jsem skoro křičela. Ten den byla opravdu nádherná trasa, ale já si jí vysílením bohužel moc neužila ale určitě si ji v nejbližší možné době sama objedu a těším se. Zbytek trasy už mám jen v mlze, tedy ještě kromě výjezdu od Čertovo jezera na Rozvodí, kdy jsem v tu chvíli Standu opravdu nenáviděla a přišlo mi to opravdu jako zlý sen!!!! Ale už mi zbývalo cca 40km a to bych dala i kdybych to měla dotlačit. Začal mi zaplavovat neuvěřitelně krásný pocit že jsem to dala, překonala další výzvu a začal se mi objevovat opravdu upřímný a zasloužený úsměv na tváři a už mě ho žádný kopeček nemohl zkazit. Cíl byl pro mě neuvěřitelná vnitřní odměna. Vyrazilo nás 21 a do cíle poctivě dojelo 10. Já byla sice ta desátá, ale pro mě největší výhra v životě. Myslím, že jsem nikdy nezažila takový pocit blaženosti ale hlavně jsem si na žádné dovolené nikdy takhle neodpočinula. Čtyři dny bez lidí a konzumního světa byly opravdu nádherné…. Jen návrat do reality je trošku brutalita, nejraději bych hned sbalila spacák a okamžitě se ztratila někde za hranicemi každodenního sterotypu… Takže pokud budu moci, určitě moc ráda vyrazím za rok zase a všem podobně naladěným jen doporučuji. Byl to můj první podobný zážitek, ale už teď vím že ne poslední JJJ. A děkuji Standovi, že mě k tomu vyhecoval…. Díky, je to nezapomenutelný zážitek….

 

SYROVINA bez úpravod Rosťi Gregora z roku 2014

 

Šumava.Kalný ,studený den po pár hodinách přejde do kalného studeného soumraku.Pak nastane noc.Tu vystřídá den.Zase noc a další den.A zase noc a světe div se po ní den. Děti si budou hrát na pískovišti,nudit se ve škole,dívat se na večerníčky a budou žít tou krásnou přítomností neřešíc budoucnost. Jejich rodiče budou svuj čas měnit za peníze a místo večerníčku se budou milovat.Tak už to na světě chodí.Tak by to mělo správně vypadat.Ale nevypadá.Někteří chodí na noční,nemohou se tedy po večerech milovat,jiní kašlou na peníze,  nenavštěvují pracoviště a žijí a spí jak se dá. V dětském světě je snad stále vše O.K.V mém světě nikoliv.Já jsem v tom kalném studeném šumavském  časovém bodu kdy opustim svět jistot ,kdy se ze mě opět stane bezdomovec střihlý malým dítětem.Utěšuje mě,že v tom tentokrát nejedu sám.Je nás tu kolem 20  a je před námi přes 500 km strastiplné cesty českým pohraničím v sedlech horských kol.Víceméně v sedlech.Jde o závod takže kdo přijede do cíle prvý vyhrává.Víceméně.Tento závod ale bezesporu patří mezi ty, kdy vítězem je každý kdo se do toho cíle vůbec dostane.Nemá cenu si nic namlouvat.Toulání Šumavou je Valdyho dítě a moc dobře vim čeho je Valdy schopen.Nebyl to dobrý začátek.Mrholení přešlo krátce po startu v déšť a po několika km mi GPS hlásí že její baterie budou po chvíli vybité.GPS buď od poslední vzájemné spolupráce úplně zcvokla nebo se jí zvýšil apetit.Též by tu byla možnost nekvalitních baterií.Mám ty nejlepší,co se daj sehnat,mám je přesně rozpočítaný na celou cestu,to by nebylo přeci pane Bože fér.Výš moc dobře přeci,že bez GPS nelze.Dejme tomu bez kola.To by často cesta ubýhala svižněji ale bez GPS to mohu zabalit.Snad to bylo tim vlhkem, deštěm,nevim ale další dny se vše vrátilo do normálu.Zkušenější ostřílení závodníci mi poradili že bez nášlapných pedálů to neni ono.A fakt to byla sranda.Už při cestě na PodRus kde jsem si tyto futuristické boty poprvé obul mi pomohly k několika pádům.Pravá noha mi totiž ne a ne vycvaknout z pedálu.Na jednom kontolním vojenském pointu pod Užokským perevalem jsem zkoprnělého strážníka ponejprv dvakrát na kole obkroužil než se mi podařilo z pedálu vycvaknout i pravou nohu.Zvědavě si pak ohnutý ty pedály prohlížel.Při sjezdu ze Svatoboru kdy přestalo pršet a kdy jsem v podstatě již nepociťoval nepříjemnou vlhost zaslechnu za zády rychle se přibližující tolik známí hukot horských plášťů.Právě jsem minul levou odbočku.Moje GPS  reaguje krapet pomaleji než bych potřeboval.Šipka na displeji nekompromisně ukazuje rovně ve směru výrazné fialové čáry která mi vyznačuje trasu závodu.Tady do leva !!!Do leva ty vole !!!To byl Valdy po hlase.Nestačil jsem ho ani zahlídnout.Při prudké otočce do protisměru jsem zapoměl vycvaknout tu pitomou levou nohu a plácnul sebou do kaluže.Než se podařilo osvobodit se z těch pedálů byl jsem opět promočen.Ze soumrakem se šumavské hvozdy ponořily nejen do černočerné tmy ale i do husté mlhy.Jakoby světlo čelovky neustále naráželo  do bílé zdi.Tak na upaženou ruku přede mnou.Mezi zdí a mnou tisíce pohybujících se stříbrných kapek.Začalo mi být smutno.Nevezu si sebou věci na spaní.Pokračovat v tomto počasí se mi zdá antiproduktivní.Rychlost je skutečně nepatrná,případně ušetřenou energii zužitkuji jistě mnohem lépe za lepší viditelnosti.Prvý vhodný bivak a končim.Přes smutek který mě postihl se musim smát té naivní myšlence na vhodný bivak.Tušim,že jsem sám sebe odsoudil k probdělé noci.Pak mě ze zadu zasáhne silný paprsek světla.To bylo světlo Míly.Biker od Domažlic.Společně dojedem k jakési myslivně.Nedaleko ní opuštěné boudy.V myslivně se svítí.Míla by rád do boudy.Má totiž spacák.Já raději do myslivny.Ale otevři někomu o půlnoci uprostřed šumavských lesům a jen tak ho pozvi dál.Nevěřim,že jsi toho schopen milý čtenáři.Obzvášť pkuď máš za sebou výživné Krimi zprávy televize Prima.A když by jsi tedy drkotajíc strachem zuby přeci jen na nepatrnou škvírku ty dveře pootevřel ,rychle by jsi je zase zabouchl  a spěchal by jsi na zdi zavěšenou  kulovnici usilovně vzpomínajíc kam že jsi si naposledy schoval ty tolik potřebné patrony a řval při tom na manželku v posteli ať se okamžitě pakuje do nitra komína neb jí jinak hrozí minimálně dvojnásobné znásilnění.Venku za dveřmi by jsi totiž spatřil něco mezi ufem a bezdomovcem.Zvláštní přiléhavý oblek hrající všemi barvami,na nohách obuv  která se jen tak na horách nevidí,na hlavách přilby z oslňujícím bodavým světlem.A to vše zabalené v smradlavém bahnu a ve dvojím provedení navrch.Tušil jsem že nyní půjde o hodně a že to bude těžké.Popropsil jsem Mílu nechť zhasne světlo a že to zkusíme v té myslivně.Nejsem vůdčí tip,raději se držim v pozadí ,no Mílu vydim poprvé v životě a vidina tepla a sucha ze mě dělá dominantní tip jdoucí nekompromisně za svým snem.Nebudu tě napínat milý čtenáři.Několik minut od zaklepání na dveře a vysprchování sedíme s pani mámou a s pan tátou u stolu u lahve slivovice,domácího salámu a sýra.Míla je skvělý znalec Šumavy a ještě lepší vypravěč.Je jedna hodina po půlnoci,lahev vyprázdněna  jdeme spát do postelí.Budíka nařizuji na čtvrtou.To je muj mobil,vybitá baterie.reaguje Míla na Ference Listze z mého mobilu.Srdečně se loučíme s milými sympatickými hosty.Že pojedu na před.Hned na prvých metrech cesty je mi divný,že vidlice pruží i když je zamknutá.Nebyla to vidle byl to polovypuštěný přední plášť.Při výměně duše mě mine Míla.Pak ho potkám na kraji obce před stoupáním na Javorník.Stál u dveří domu s pantátou co měl v ruce jakousi lahev.Zda v ní byla voda či slivovice jsem se už nedozvěděl.Mílu jsem tehdá vyděl naposledy.Ten den nepršelo ale i tak mi to klouzalo.Při sjezdu do Volar kdy cesta vedla pastvinama které byly od kamenité cesty odděleny elektrickým ohradníkem mi to opět uklouzlo a já si ustlal přímo pod nohy krávy.To by bylo celkem v poho ale horší bylo,že jsem se položil do těch drátů jak boxer do provazů v ringu.Pulzující proud mě chvíli nenechal spočinout v klidu.Věděl jsem,že hraji o čas.Vlhko je dobrý vodič el.energie.Být zamotaný v těch drátech začne se ze mě snad kouřit a uhořim tady .Já moc nevydržim,pár voltů,sem tam nějaký ten ampér a je po mě.Pitomý nášlapy.Přes ten stresík mi neunikl pobavený pohled těch krásných kravských očí.Při návratu do horských lesů za Volarami minu dědu s kolečkem plných polen.Poradí mi kde je studánka.Být to normálně ,zastavim,dám s nim řeč,nabídnu pomoc s kolečkem do toho prásku.Je to typický bodrý šumavák určitě by mi s nim bylo dobře.Dnes ale ne,dnes jsem pohlcen okouzlen závodem.Za studánkou mě předjede Tony.Biker z podhůří Orlických hor,několikanásobní účastník podobného podniku Tisíc mil.Naše cesty se pak budou porůznu spojovat a zase rozpojovat až na samý vrchol kopce Kleť kde Tonyho upozornim na výborný boršť který mu tam jistě rádi připravý.Neodolal.V ulicích Českého Krumlova dojedu Radka.Ač jsem ho vidim poprvé hned se poznáme.Jsme již poznamenaný cestou.Zablácený,jemně pohublý,strhaný obličeje.Nacházíme se v počáteční fázi lhostejnosti k okolnímu scětu.Právě přišel o parťáka kterému mu koleno.Tyhle dlouhé závody maj něco společného.Ač si spravidla nic nedarujeme odstoupení soupeře,kámoše nikomu nepřejeme.Při těchto závodech je s přibývajícími dny,kilometry těžší a těžší vzdát než to dotáhnout do konce.Cesta tě okouzlí ,jsi do ní blázen,pro její zdolání jsi schopen všelijakých činů ,stane se z ní náročná milenka které se nechceš za žádnou cenu vzdát. Opustili pohádkově krásný Šeský Krumlov a společně vjeli do Novohradských hor.Z přicházející nocí se vyjasnilo.Novohradky byly příjemnou změnou.Krajina voněla přicházejícím létem,cesta rychle utíkala.Projížděli jsme spícími vesnicemi v jejichž středu jak osvětlené majáky se k  hvězdnému nebi pnuly špičaté věže mohutných kostelů.Cestu jsme na několik hodin přerušily  nedaleko Žofínského pralesa u seníku.Že  na chvíli spočinem v seně.Nebyli jsme tam sami.Byli tam s námi mravenci.Nespali.Voni ti blci makali i v noci.Naštěstí pouze v dolní části seníku. Je to skvělý pocit vyhrabat se ráno z teplého voňavého sena,vyprázdnit měchýř,nahodit na záda bágl ,vsednout na kolo  ,oživit GPS a pokračovat v cestě.Víc jsem prostě to brzké ráno nemusel před cestou udělat.Spal jsem v botách,spacák ani karimatku jsem nevlastnil.Snídat budu cestou a na velkou chodim tak kolem  6 hodiny.Radek alias Machr  zakladatel sportovně aktivního spolku 3.2.1.je další výborný šumavský biker.Loni dojel prý mezi posledníma,letos ale jede na špici.Za osadou Pohoří jen co přejedu rakouskou hranici mě předjede.Dojedu ho až kus cesty za Čertovým kopytem.Zrovna se  vynořil z jakéhosi turistického odpočivadla kde si na pár minut zdřímnul.Jóó Čertovo kopyto ,to bylo taky dobrý.Poté co jsem včera překonal skalní útvary Husího Hrádku s kolem na rameni jsem tiše doufal,že hůř již prostě nemůže být.Bylo .Na Čertově kopytě.  Těžký skalní terén si žádá kvalitní obuv.To je známá věc.Mé cykl.boty z Liedlu za 600 kč tuto vlastnost stratily právě zde.U té pravé boty mi praskla podrážka .Podél.K bolesti promočených spodků chodidel se přidal nový odstín.Cesta nás dovedla zpět na Šumavu.Sluneční jasný den .Často jsem měl pocit jakoby trasu vymyslel,naplánoval člověk s rozvinutým estetickým cítěním,skutečně znalec Šumavy leč postihnutý sadomasochistickou úchylkou.Hodně silnou.Stále se moje mysl potácela na hraně z úžasu nad tou nádherou široko daleko a depresí z nekonečného tlačení kola do těch nejhrozivěji působících kopců.Pak zase ustoupil den noci, Radek skončil kdesi nad řekou Vydrou u turistického odpočivadla v oblasti Stodůlky.Jen co se zastavim,dá se do mě zima.Jedu dál.Před Prášilama vjedu do jakýchsi mlžných ostrovů.Vždy po chvíli rychlého sjezdu najednou prásk a jako bych narazil do bílé stěny.Nic neni vidět.Brzda,pak zas mlha ustoupí ,zas to můžu pustit a  po pár desítkách metrů  prásk do bílé zdi.Fakt se nenudim.Několik hodin po půlnoci vjedu za Prášilama do Německa.Hvězdy začaly blednout když jsem nabíral výšku ve svazích hory Falkenstein.Závěr byl po kamenité stezce.Nebylo by přeci stylové vyject na vrchol hezky po pohodlné cestě.Na chvíli se přes rameno ohlídnu a strnu .Zrak co si v noci přivikl na tmu zaregistroval nezvykle jasné světlo.Bože,to je Radkova čelovka letí mi splašeně hlavou.Mám toho dost,nejsem už schopen zvýšit tempo.Je s podivem jak rychle se s přátel stává lovná zvěř či naopak -jako právě nyní dravci.Stačí doject bikera,jehož  kola prozrazují že je kdesi nedaleko před tebou a z ulovené zvěře se v mžiku stává kémoš s kterým možná prožiješ pěkný kus cesty a navzájem si prozradíte čim se během cesty živíte,jaké pláště jsou nejvhodnější a často se pak rozhovory stočí do osobní roviny.Při závodě neni čas na nic.Neni čas na stání v obchodech ve frontách u pokladen-natvrdo předbíhám s omluvným úsměvem a s  manntrou na rtech-jedu závod,prosim vás já jedu závod-,neni čas na společenské bezzubé rozhovory.Naopak ,když já se stanu ulovenou obětí,rozhodně se z toho nehroutim.Bylo by pošetilé snažit se přizpůsobit tempem rychlejšímu jezdci.Závod je dlouhý a přepálené tempo by se časem jistě vymstilo.Taktéž s přibívajícím časem nastupuje jakási solidarita,sounáležitost se stejně trpícími jezdci.Taktéž je patrná jistá společná hrdost nad překonanýma nástrahama.To vše společně s nesmírnou únavou přeci jen odsouvá tu prvotní touhu po soupeření.Ale stejně,stejně jsem si oddychl ,že místo umělého světla čelovky to bylo přirozené světlo srpku měsíce zavěšeného nad severním obzorem.Velký Javor.Poslední výrazný kopec.Z probuzeného letního dne se začala stávat rozpálená trouba.GPS si neni jista kudy dál.Chvíli mě vede po lesní cestě,pak se zničehonic uhne div že ne do protisměru.Ale pak jediná cesta vede po žluté tur.cestě prudce vzhůru mezi skalisky poházených po stromy řídce porostlé prudké stráně.Žlutá vedla i na Falkenstein.Nebylo to sice tak strmé ale Valdy během uplynulé cestě prokázal,že je schopen opravdu všeho.Vždy když jsem se rozhodoval zda to vzít lehčí či těžší variantou přiklonil jsem se intuitivně k té těžší.Logika musela jít stranou.Dá se říci,že jsem udělal vždy dobře.Tak i nyní si hodim bika na rameno a apaticky se pouštim do nekonečného výstupu.V duchu lituji Radka,který se do těchto pasáží dostane patrně až za pár hodin.To již bude slunce zle připalovat.A to mu vezme spoustu síly.Už mě nedojede. Jupí!! Ale fuj.!!Bůh ví ,kde se v člověku bere ta nesmyslná soutěživost.Kousek před hranicemi mě GPS dovedla po makadanové cestě k osamělému statku.Tady makadan končil.Vystartovali na mě dva psi.Nemám čas abych se jima zaobíral.Upřeně sleduji děj na obrazovce GPS.Je chaotický,nesmyslný.Štěkot psů přivábil ven jakousi ženu.Snažim se od ní držet na bezpečnou vzdálenost.Musim již odporně smrdět.Cesta do Čech vede jinudy.Zpět a pak do leva.Tam jsem si v zatáčce jakési odbočky  skutečně  všiml.O.K. vracim se zpět.Toho menšího psa vyloženě dráždilo,že ho neberu na vědomí.Vystartoval po mém levém lýtků.Neni čas na podávání trestního oznámení za pokousání psem.Stejně je to jen sotva viditelný šrám.Jak se blížim k odbočce ,šipka se nekompromisně stáčí do protisměru.Pot se ze mě řine,žížeň veliká, spodky nohou pálí jak kdybych si je opékal nad ohněm.Člověk by tak chtěl,tak moc a vona ho zklame debilní technika.Všelijaký tech.hračky mě nechávaj v klidu,nepotřebuji je k životu a když mi má jedna taková blbost posloužit ,zklame.Nejsem debil,seru na to,balim to.Co z toho takhle se ničit.Je to pořád do kola.Ohraná písnička.Pro co ?,Co se v mém životě změní ? Nic,lautr nic.Ale kudy nejrychleji do Čech? Kudy nejrlycheji na místo startu kde mám pár věcí na převlečení?.Kudy k nejbližší žel zastávce?.Klasickou mapu nemám a tento kraj neznám.Pak přeci jen vychladnu,sklidnim hormony.Špatná příprava psyché bráško,špatná motivace, v duchu si nadávám.Cestou zpět do statku mě v autě míjí žena z usedlosti.Trochu popuzeně,uraženě zakroutí po krátkém rozhovoru rameny,prdne tam jedničku a odjede z mého života.Na psy si přichystám klacek a za chvíli jsem zpět u statku.Psi se drží v bezpečné vzdálenosti od mé hole.V klidu sjedu pohledem blízké okolí.No jasně.Támhle,mezi plotem a stodolou je nenápadná uzká pěšinka z vyšlapané polehlé trávy.Snad tudy.GPS celkem nic nenamítá,tj.stále se nahrubo držim fialové čáry.Rvu kolo prudkým zalesněným svahem.Pak silnice a jsem opět přesně na stopě.Pak hranice a oblast Čertova jezera.Bože,co tady bylo turistů,často v sedle kola. Vyleštěné nablískané dokonalé stroje,čisté, pestře zbarvené dresy,pronikavé vůně parfémů.Připadám si jako Robinson Crusoe na předstartovním párty závodníků Tour de France.Dělám jako že nejsem.Jako že neexistuji.Jako že jsem tak max. přelud,omyl.Se sklopenou hlavou usilovně tlačim kolo do dalšího kopce.Někteří cyklisté mě hrdě míjí v sedle kole a jakoby zbytečně hlasitým hlasem mě zdravý.Nejsem,tudíž neodpovídám.Nemám rád když mě cykloturisti předjíždí.Aby bylo jasno,nic proti nim,jsem jeden z nich ale nyní jedu závod tak bych dle zažitých pravidel měl valit a valit a ne se tady potácet v davu přeci jen méně trénovaných bratrů a sester.Prostě už to nešlo.Neměl jsem tušení co mě čeká dál,šetřil jsem si poslední zbytky sil co mi ještě zbyly.Dlouhý sjezd ze šumavských hvozdů.Mám potíže uhlídat rychlost a zároveň děj odvíjející se na GPS.Čekám kdy z zničeho nic  odbočí směr mé cesty mimo asfalt.Byl to hodně dlouhý sjezd.Střídavě jsem odlechčoval nohám i zadku.Po celou dobu závodu jsem v terénu sem tam zahlédl stopy po horských pneumatikách soupeřů,kamarádů.Postupně jich ubývalo,leč některé mě doprovázely až do cíle.Tam se na mě vrhl vysmátej  Valdy v županu.Tak jak se ti to líbilo? Debile.Jen co jsem se krapet vzpamatoval,z debila se zase stal skvělej blázen.Na některých hodně těžkých pasážích jsem vždy musel myslet na bikerky které jsem zahlédl na startu.Na nezúčastného pozorovatele musely zapůsobit jako normální ženy.Na muže pak jako moc hezké ženy.Nešlo mi na rozum,že by se měly tyto půvabné bikerky po tolik dnů trápit při vláčení těžkých kol přes všelijaký kořeny,kameny aniž by to na nich nezanechalo viditelné  následky.Možná jim zhrubnul během závodu hlas,přibyl nějaký ten úd,co já vim.To již jsem se nedozvěděl. .A že závod dokonce dokončily,to už mi hlava nebrale vůbec.Tento závod bych doporučil spíše mladým hochům místo vojenského cvičení,či bych jím pohrozil našim politikům pokuď by nepřestali škodit ale proboha proč nevinné ženy?Leda,že by se z nich chtěly stát muži.Aneb závod který z mnohých mužů udělá baby a z některých žen muže.Ne vážně,fakt mě zajímalo jak tyto tak intenzivní  dny bikerky prožívaly.Zde jsou některé postřehy jedné z nich.

m


 


 



 

 


Prvé překvapení které na tebe po startu čekalo. - No tak třeba GPS, kterou jsem nikdy nedržela v ruce (miluju papírovou klasiku :-) a po startu jsem zjistila že s tím přístrojem vůbec neumim zacházet a nevim vlastně kudy mám ject J. Dokud jsem před sebou viděla nějaký cyklisty super, ale pak mi nezbylo než se s ní nějak skamarádit s potvůrkou J

Co vše jsi si vezla sebou,zapomněla jsi na něco?;-);-) - No kromě spacáku a karimatky téměř nic, návleky na ruce nohy, kartáček na zuby a myslela jsem si že čelovku, ale hned jak se první večer setmělo, zjistila jsem že mi při balení někam zapadla a nemám nic a hlavně nevidim nic J
Cesta vedla fantastickou krajinou českého pohraničí.Měla jsi čas vnímat její nádheru,brát z té krásy tolik potřebnou energii ? Šumavu miluju a vždycky mě nabíjí. Myslela jsem si že ji znám ale při toulání jsem poznala spousty nových krásných míst, které si určitě chci ještě jednou projet. A díky tomu že člověk může jet sám absolutně ničím nerušen, tak to všechno kolem prostě musí vnímat, ať chce nebo ne, když tedy pominu určité chvilky kdy mou mysl zaplavovalo čiré zoufalství a vztek na toho blázna co tu trasu vymyslel a v tu chvíli to byl pro mě jen hajzl za.... J


Člověk na těchto dlouhých štrekách řeší skutečně jen základní věci.Žije se jen a jen přítomností.Vše ostatní zůstalo kdesi hodně daleko v jakoby v neskutečně cizím, vzdáleném světě..Vše ostatní je nepodstatné,nedůležité.Člověk se často vydává na cestu do svého nitra,ke své Duši.Hodně velkou část cesty jsi putovala zcela sama.Měla jsi čas na svoji Duši? Bylo to naprosto neuvěřitelný, tělo možná vyčerpaný ale hlava naprosto vyčištěná. Já se na toulání těšila přesně z tohohle důvodu, člověk si projde snad vše co má v hlavě, z problémů se najednou stanou vlastně takový malý věci, které se buď vyřeší sami nebo vlastně ani nestojí za to aby jim člověk věnoval svou energii a čas. Mé heslo je nikdy nelituj toho co jsi udělal ale jen toho co jsi neudělal. Takže se moc nevracím zpět jestli to či ono bylo dobře nebo špatně a spíš jsem přemýšlela o tom co do budoucna udělat chci. Takže ano, určitě jsem měla čas na svou duši J
Hlavní prim na těchto závodech hraje psyché.Člověk to musí mít v hlavě srovnané aby to v případě krize nezabalil.Vcíli ho nečekaj zástupy diváků,medaile,na startu nedostal žádné lístečky na  grátis párek s hořticí a pivo.Co tě hnalo při depresích kupředu,co tě motivovalo pokračovat v tom utrpení kromě toho ,že na Valdiho podáš trestní oznámení. Ke všemu co dělám potřebuju mít nějakej cíl, ten cíl je jen pro mě a baví mě překonávat svoje hranice. A tady byl cíl jasnej, prostě dojet do cíle J. Pro mě to bylo něco nového a bavilo mě to. Diváky nepotřebuju, dělám to pro sebe a svůj pocitJ. Při toulání jsem měla jen jednu obrovskou krizi kdy se mi chtělo na to vykašlat a to bylo poslední den. Věděla jsem že jsem už kousek od cíle, po ránu už jsem začínala mít takovej ten blaženej pocit že jsem tam skoro za chvilku ale do cesty se mi pořád stavěli nějaké kopce, některé i několikrát (třeba Javor), bylo vedro k padnutí a já neměla vodu. A do cíle už třeba jen 70km které ale vůbec neubývali, přišlo mi že spíš přibývají. Trošku jsem si zanadávala, chvilkama i hodně nahlas a hodně sprostě ale každým dalším ujetým kilometrem to bylo lepší a lepší a pak prostě cíl J. A když jsem dojížděla už po místech mě dobře známých tak už jsem se vlastně těšila napříště
Bylo vůbec takové místo kde jsi si řekla a dost končim, k čemu to všechno. Ne, to jsem prostě musela a hlavně chtěla dát
Prvé slovo,které by jsi Valdimu řekla,kdyby jsi ho potkala na zřícenině hradu Hus. Ty hajzle jeden si se asi zbláznil ne!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Ten závod zanechá v každém člověku hlubokou stopu.Někdo je v cíli rozhodnut nikdy více podobnou kravinu neabsolvovat,jiný časem změní rozhodnutí a další rok jde do toho znova,další je v cíli přes prožité utrpení nadšený a rozhodnutý že u toho za rok prostě nemůže chybět.Katko ty patříš do té poslední skupiny.Prosimtě co na to manžel,přítel,děti ?Nemaji tě tak drochu za cvoka?Máš vůbec motivaci ject závody tipu Král Šumavi a spol? - Všichni okolo mě mě mají tak trochu za blázna a exota J. Mám 16tiletou dceru, která sice říká že jsem cvok, ale myslím že je tak trošku po mě a jednou třeba ...J. A přítele nemám J. Závody mě nelákají, nejezdím nic jen krále šumavy ale vůbec ne proto že bych třeba chtěla závodit - to ani neumim. Prostě jen bydlím v Klatovech, tady je start, úžasná atmosféra, spousty známých a kamarádů a projíždím místa která většinou brázdím sama v naprostém tichu a tohle je zkušenost, přesně pozoruju ty lidi co po trati nadávají, vztekají se, někteří vzdávají, prostě různé tváře, různé příběhy. A já si prostě jen objedu trasu a chvilkama se i bavim J
V Čechách se moc takových závodů jako je Toulání Šumavou nejezdí.Nejdelší a komerčně nejznámější je 1000 miles adventure.Kdy ;-) Třeba příští rok J
Také na tebe vim,že ráda jezdíš na Balkán.Je něco co tvé cesty po polodivokém Balkáně a Toulání Šumavou maji společného ? No úplně nevim jestli se to dá srovnávat. Snad jen očekávání z něčeho nového a možná pocit svobody? Při toulání byl jasně danej cíl, na Balkáně si ten cíl určuju sama podle toho co chci a nechci vidět nebo poznat. Toulání je o přírodě, cesta po balkáně spíš o kultuře a mentalitě místních. O uvědomnění si, že nemá smysl se pořád za něčím hnát, že člověku stačí k životu strašně málo a že si není vůbec na co stěžovat. Takže ta poslední věta tyhle dvě věci vlastně taky spojuje J




Kontakt

toulanisumavou

Plánická 76
Klatovy
33901

+420776605540