Podrobný report Honzy Chalupy o Toulání 2018

31.07.2018 00:00

Den 0 – 12.6. 2018 

Jelikož letos došel v e-mailu s trasou i naléhavě znějící vzkaz od Standy: „Přijeď prosím na start včas, ať tam nejsou zmatky.“ Sbalil jsem si většinu věcí na závod už o víkendu a bez asistence Jindry. Nicméně v úterý jsem ještě po poledni finišoval s prací, potom tankoval auto a v souběhu se střídavým provozem v Bohutíně a opravovaným kruháčem v Rožmitále, o centru Klatov v navigaci rudě rozsvíceném dopravní zácpou nemluvě, to způsobilo, že na hřiště ve Vrhavči jsem zadýchaně vplul asi 3/4 hodiny po srazu, ale ještě dobrou hodinu před startem. Poněkud rozhozen vlastním pozdním příjezdem - svědomí mě hlodalo - zamířil jsem do plechové haly, kde jsem tušil registraci ke startu. Když mi Petr Zítek dal vyplnit úředně vypadající formulář s prohlášením o tom, že v extrémní cyklovyjížďce startuji na vlastní nebezpečí, měl jsem to za pouhou formalitu až do chvíle, než Petr přelétl očima, co jsem vyplnil a poznamenal: „Ty seš nějakej mladej….ty ses ještě ani nenarodil.“ Do kolonky data narození se mi nějak vloudilo sice správné datum z konce června, ale rok 2018. Odhalení, že přicházím z blízké budoucnosti nezpůsobilo senzaci, musel jsem datum opravit, koneckonců 18 a 81, komu by se to sem tam nepřehodilo.
Po navěšení brašny na kolo, prvních dvou řízcích od Danči, pivu a výkladu trati, včetně vysvětlení, že sprcha a odpočinek po dojezdu do cíle nejsou povinné, že z cíle první etapy na Žofíně v Novohradských Horách a od penzionu Na Hamru se máme hlásit Standovi smskou, už zbylo sotva deset minut na natáhnutí se na lavici a narovnání kostry, než se pojede na start. Na start nové, bohužel, nebo bohudík, dočasné reality, ve které jde o to šlapat pořád kupředu a neztratit se. 

Startujeme na asfaltové cyklostezce za hřištěm. Tento úsek trasy toulání mám, jako jeden z mála i najetý, jelikož se tudy poslední 3 roky dopravuji společně s Brdskými Pivními Medvědy z Věšína a Spolkem Lovců Medvědů z Rožmitálu na start Krále Šumavy. Startovní pole vyráží vesele a celkem družně směrem od Klatov mezi poli a vesničkami k lesu. Letos jsou už všude možně na stromech třešně, dál po trase se je budu učit trhat i za jízdy. Batoh nezvykle tíží a mé tempo zatím není nic moc. Mám díky vazům v kotníku najeto o něco méně, než vloni, ale Petr na startu říkal, že letos to bude jezdivé, že bych tedy mohl tentokrát dorazit do cíle v limitu. Rád bych.
Po nějakém tom stoupání, kde mi zatím hrdost nedovolí slézt z kola se ocitáme na povědomé panelové cestě. Skutečně jedeme po trase Krále a za chvíli míjíme i umrlčí prkno Františka Šraita, dlouholetého ředitele závodu.
Za panely v Tvržku mě vyleká navigace, připadá mi, že nezaznamenává trasu. Zaznamenává, jen mi mezitím všichni poodjedou.
Později při hledání správné odbočky spojeném se sběrem lesních jahod se potkávám s Martinou Hulešovou a ještě jedním nemluvným jezdcem. Dělí se se mnou o sušenou meruňku – vozí je kvůli hořčíku, což je pro mě novinka – já kvůli hořčíku vozím ampule s roztokem hořčíku, které často nesmyslně vypíjím ve chvílích, kdy mi dojde veškeré pití.
Náměstí kolem kostela sv. Blažeje v Plánici je zatím nejhorštějším úsekem z celé trasy. Strmý sklon, dláždění hrubými placáky snad z ruly, tuším, že se tomu říká štěty. V lese doplňuji vodu na ionťák do bidonu z první dnešní studánky. Výborná. Na obzoru se objevuje Zelená Hora i s guľou, ktorú treba sundať a i popílené stromy, zdá se od 50. let 20. století nějaké síly nabraly.
Lízneme periferii Nepomuku, na hody U Švejka není čas, ani nálada, na benzínce si koupíme pití, volám domů. Danča se nevzrušeně optá, jestli sedím v Nepálu, když říkám, že jsem v Nepomuku. Je to typická záměna dvou obcí, stává se i ve specializovaných cestovatelských časopisech. Je fakt, že z Nepálu bych byl za hodinku a půl doma v posteli a že by to také mělo něco do sebe. To je tak, než se vám Toulání dostane pod kůži.
Smráká se a já v některé z dalších vesnic zastavuji, abych vyhodil petku od pumpy do tříděného odpadu. Hodlám svoji vášeň pro třídění pěstovat i při závodění. Stejně tak mám do navigace akumulátory místo baterií, aby po závodě zůstalo méně nebezpečného odpadu. Přiměly mě k tomu kdysi přetékající nádoby AA baterií na CP 1000 miles. Vyndávám čelovku, jelikož se smráká. Martina jen přes rameno utrousila:“ Ty mě zase dojedeš, žejo…?“ A byla ta tam.
Zatahuje se a nalevo je vidět hradba jižních Brd asi i s Třemšínem. Lituji, že jsem si před startem do telefonu nenainstaloval Peak Finder – aplikaci, která určí jméno každé vyvýšeniny, na kterou namíříte objektiv, pokud tedy máte stažena topografická data dané oblasti. Pak už stačí jen ta jména ze sebe sypat, sem tam třeba ještě na půl úst pod vousy utrousit poznámku, že z toho a toho štítu se těžko sestupuje a z polena bez sebemenšího ponětí, kde se nachází je odborník na slovo vzatý a horal natotata.
Ale na druhou stranu o jednu věc, která by mě určitě připravila o dost času, méně. Martinu dojíždím až za tmy, jen díky tomu, že se prý u studny s pumpou v Kadově nahatá myla. Předtím jsem z ní jen párkrát zahlédl záblesky zelené blikačky na obzoru přede mnou. Mám pocit, že to teď v noci jede úžasně. „Jako kdyby mi někdo něco hodil do pití..“ Říkám v jenu chvíli.
U Kadova také pozoruji, že se mi trasa v navigaci začíná podezřele kroutit a komplikovat. Je to tím, že se mi vždycky po vypnutí a zapnutí přístroje na mapě zobrazí kromě tras Toulání ještě trasa Dobříš-Rožmitál-Horažďovice- Železná Ruda – Velký Javor, kterou jsem si připravil pro květnový výlet s Medvědy. Co já se jí navypínal. Nakonec jsem pro jistotu změnil její barvu na bílo, aby se s tyrkysovým Touláním nepletla.
Martina plánuje spát někde u Blatné pod přístřeškem u rybníka. Já si maluji non stop jízdu vyšperkovanou východem Slunce na Boubíně, neskutečně brzkým příjezdem do cíle první etapy a podobně. Ovšem takovou šichtu jsem ještě v životě nejel, mám pochybnosti. U přístřešku v borovém lese před Blatnou si z batohu vytahuji bohatou večeři z řízku, enduro snacku, tyčinek a dalšího, abych byl na tu noční etapu zásoben živinami. Kdy jindy bych si měl tu 24 hodinovku a víc vyzkoušet, než ve chvíli, kdy podmínky jsou skvělé a jsem na začátku závodu, tedy při síle? Koneckonců, pokud jsem kdy měl něco hotovo včas, bylo to většinou díky razantnímu nástupu, který vyvolal dojem, že je vlastně hotovo už na začátku a teď to stačí jen dotáhnout a učesat.
Opět jsem předjet a po sbalení jídla pokračuji dál tmou na Blatnou. Přibývá rybníků, ve chvíli kdy jedu po hrázi mezi dvěma z nich mě zastaví síla mnohohlasu žab, kterým zřejmě zrovna vrcholí námluvy. Takovou škálu zvuků jsem od obojživelníků na jednom místě ještě neslyšel. Od téměř něžného kuu střídavě níž a výš, až po hlenovité kvaarr a škrr s tolika dalšími přechody, intenzitami a variacemi, že jsem si to musel nahrát. Bylo to jako intro k nové verzi Jámy Pekel od Master’s Hammer, jen syrovější a ještě bohatší, přičemž nepochybuji, že František Štorm a kolektiv vybírali kvákání do nahrávky s potěšením a pečlivě.
Na pumpě na okraji Blatné se střídá Toulal za Toulalem s místní cigár a pitiva chtivou omladinou. Pivo, polívka i voda mizí před očima a paní za pultem shlíží na zatím jen mírně opocené postavy v cyklistických oblecích a helmách s čelovkami laskavě, téměř mateřsky. Metropole severu jižních Čech moc nežije. Za městem v loukách znovu dojíždím Martinu a chválím jí nápad jet nocí dál a ještě to nezalomit. Povídáme a přes Radomyšl se blížíme ke Strakonicím. Mohli bychom si zdřímnout někde na fotbalovém hřišti, přemýšlí Martina.
Před přechodem nahnilé lávky přes přepad rybníka nás chytá déšť. Slézám z kola a jak si stoupám na oslizlý placák, tretra podklouzne a já si sedám na zadek. Větrovku nevytahuji, šetřím vybavení. Stejně jedu od startu v bavlněném triku Klan Fuut 2016. Když to beru kolem a kolem jediná výhoda funkčního trika je pro mě váha. To ještě nevím že z funkčního trika oblečeného druhý den bude díky a vodě a písku na cestách během hodiny hotová nejen na bradavky bruska.
Ve Strakonicích se nejprve pána na vrátnici nemocnice ptáme kudy k fotbalovému hřišti, představa zastřešené střídačky pro domácí, nebo hosty, je v té slotě lákavá. Posílá nás ke sportovní hale, vodu Martině nedá, nevíme jestli nemůže, nebo nechce. V první chvíli jsem si pohrával s myšlenkou zalehnout rovnou v suchém zastřešeném průjezdu vrátnice, vypadala na první pohled opuštěně. Vlézt do areálu sportovišť a začít se tam zabydlovat se mi nezdá. Jel jsem se přece toulat Šumavou, ne sídlištěm.
S tím jedeme přes lanovou lávku dál až ulice vystřídá buš z kopřiv a akátů podél kolejí železnice a nakonec břeh Otavy. Když se cesta stane sjízdnou, vidím na louce kemp s chatkami, které mají krytá zápraží. Na jednom z nich schováváme před deštěm kola a rozkládáme karimatky. Držím se svého žďáráku a to se vyplatí, jelikož zápraží má sotva 2 x 2 metry a odstřikující voda ze schodů létá daleko pod střechu.
Martina rychle vyrábí lustr z helmy s čelovkou zavěšené na stěnu. Dohadujeme se na kdy nařídíme budík. „To je vybalování kvůli dvěma hodinám, co?“ Shrne to nakonec a mě dochází proč se někteří s teplou a pohodlnou spací výbavou prostě netahají.
Já na tu svou nedám dopustit i když je jí plná řídítková brašna. Nemůžu najít kartáček na zuby a pastu, tak si jen mažu ramena otlačená z popruhů batohu sixtusem od Martiny, jeho vůně mě už asi vždycky okamžitě přenese na rozpálenou slovenskou část trasy Mílí v roce 2015. Martina nabízí na dobrou noc Škvoreckého Zbabělce k poslechu. Mám za to, že usnu, sotva dopnu spacák. Navíc jsem je poslouchal poměrně nedávno. Nakonec mi to hatí pozřený enduro snack s kofeinem asi, ale i tak jsem rád, že ležím. Zdá se mi dokonce, že přestalo pršet. Je po druhé hodině ráno a my přejeli do Dne 1. 

Den 1 - 13.6. 2018 

Budíme se po čtvrté ranní a těžce vstáváme, jelikož prší dál. Od rozbřesku kolem nás projíždějí ostatní jezdci, včetně Zdeňka Janečka na lehokole. Dávám do placu řízek k snídani. Po wc Martinu dojíždím až daleko v lese. Myslela, že jsem jel napřed. Po slizkých kořenech, zmoklým borůvčím a zmáčenými loukami, jakož i po asfaltu blýskavém stékající vodou míříme k Volyni.
U kostela sv. Anny u Kraselova vypadajícího jako tvrz nechávám Martinu mazat zadek a jedu chvíli sám. Začíná houstnout mlha, na horizontu přede mnou vidím dvě šedivé postavy cyklistů v šusťákových kápích. Ve sjezdu je zdravím a předjíždím. Mají šedý šusťák až pod zadky. Ani nevím, jestli jsou to houbaři, nebo také kolegové Toulalové. Potom dostávám v bahně smyk a při rovnání zajíždím do kopřiv a praštím se do levé nohy v promáčené studené tretře. Chodidlo jakoby mělo po kopnutí do země bolet už pořád.
Sjezd střídá stoupání. Začínám je doceňovat, v nich se totiž člověk zahřeje nejlíp. V lese pod hřebenem trasu zacpává polom, nebo možná jen prasácká těžba dřeva. V touž chvíli slyším hlahol a smích a dojíždí mě celý početný zástup Toulalů. Vynášíme kola na vrchol kopce a sjíždíme o údolí dál. Chvíli jedu s Pepíkem a jeho parťákem Pavlem a taky s Kačkou, kterou mám za Kačku Vítovou, ale je to Kateřina Holá. V těch protidešťových hábitech holt vypadáme všichni podobně a já se vloni od Toulalů dost úspěšně pozdním startem a pomalou jízdou separoval, což s mou mizernou pamětí na obličeje dává prostor i pro takovéhle chyby. Za chvíli mi zase odjíždějí.
Ve Volyni to vypadá skoro na povodeň. V COOPu si kupuji fantu a dvě koblihy s čokoládovou polevou, jakoby Andreje Babiše nebylo. Průjezd pod mostem přes Volyňku je tak nízký a klaustrofobický, že mě ani nenapadne tam zastavit a pobýt v suchu. Na periferii mě předjíždí Rosťa Gregor s Jiřinou Lípovou. Mají šusťáky a úplně malé batůžky, asi jedou od penzionu k penzionu, říkám si.
Další stoupání a teď už to asi bude fakt Šumava, výšky přibývá. Na Mařském Vrchu se fotím pod vysílačem, potom sbírám na cestě zatoulaný papír od nutrend tyčky a pokračuji sjezdem, který zabředá do bahnitých kolejí od harvestorů.
Tam se znovu potkám s Katkou. Sjeli jsme z trasy, musíme se kousek vrátit. Na nerozježděnou cestu rádi. Spolu pak pokračujeme dál a vyhlížíme Slunce. Chvílemi mi připadá, že už je blízko. Pod Boubínem se na chvíli oddělujeme, ale neuniknu, v nepropršené polovině altánu u přelízky do obory si musím dát poslední řízek a Katka mě dohání. Projíždíme oborou a společně s tím samým závodníkem, se kterým jsem byl i na benzínce v Nepomuku padáme dolů z Boubína směrem k Volarům. Chvíli to trvá, ale nakonec stojíme v mrholení na náměstí před ikonicky ošklivým hotelem Bobík a prohlížíme kolik kol už parkuje na terase.
Uvnitř je teplo, zvlášť když někdo zapne topení, na kterých už se suší spousta oblečení. Dávám si velký čaj, polívku a okoštuji o Volarskou konopnou dvanáctku a další čaj. Teplo jakoby se pořád někam ztrácelo. Trochu je mi trapné, že ze mě kape bahno na židli i na zem. Nakonec si Katka ještě skočí do lékárny, kde ji pan lékárník zřejmě díky luznému zjevu víly z mokřadu na cyklostezce obdaruje hroznovým cukrem a jedeme dál.
Pelotonem se začala šířit šeptanda, že v Ktiši na faře je hodný farář, který možná nechá poutníka přespat v teple pod střechou a s teplou sprchou. Připadá mi to trochu brzo, nicméně v Ktiši jsem po sjezdech na asfaltu promrzlý tak, že se rozhodnu to nezavrhnout. Katka se na rozdíl ode mne nerozpakuje zeptat, kde je fara a za chvíli už zvoníme na ztichlém dvoře pod kostelem.
Velebný pán nevypadá úplně nadšeně, nicméně nás nevyžene. Klade nám jen na srdce, abychom před odjezdem po sobě pokoje uklidili a neodřeli mu koly auto v garáži. Potom nám udělá i čaj a přinese i rozpečené rohlíky, uzené maso a nějaké mrkve a jogurty. Poplatek je mírný. Štve mě jen, že v cíli jsem se dozvěděl, že to auto, jak přijížděli další lidé prý někdo nakonec odřel. Měl jsem věřit své výbavě a nemusel bych ho teď litovat. Jak se to stalo nevím, když jsem se ráno sbalil a vyšel ven, moje kolo už bylo vyvedené na dvůr. Na druhou stranu horká sprcha a čaj mě možná zachránila před nastydnutím, nebo nějakým zánětem v kotníku, či koleně – před Ktiší jsem měl pocit, že začínám cítit vazy na noze a bylo mi jasné, že pokud se to rozjede, končím. Vydržel bych šlapat ještě tak den, ale potom už bych si na nohu nestoupl. Mám to čerstvě ozkoušené.
Také vymáchání oblečení od bahna a písku zabránilo dalšímu obrusu těla včetně těch nejcitlivějších míst. Podlehl jsem zkrátka strachu, že až vymrzlý zalehnu někde ve zmoklém Blanském lese, navleču na sebe všechno, co mám, mokré i jen vlhké, zabalím se navíc do folie a vypiji placatku s rumem a po tom všem mi bude pořád zima – budu mít celkem problém. Ale asi i intenzivní zážitek, no škoda. V pokoji jsem natáhl na trámy provázek, aby bylo vymáchané věci kam zavěsit. Mezitím asi tak co půlhodinu přijíždí další zmrzlý a zabahněný cyklista a pan farář vypadá unaveněji a unaveněji. Zalehnu v 9, s pár dalšími jsme se domluvili, že vstáváme ve tři a někdo uvaří čaj. 

Den 2 – 14.6. 2018 

V noci je slyšet nějaký hovor a ruch prakticky neustále. Buď někdo přijíždí, nebo už vstává – ti první kolem 2. ráno. Nějak nemohu dospat, tak jdu vařit čaj a vymáchat si ještě ponožky od písku. Přelepuji i bradavky, aby mě další šoupání mokrého prádla netrýznilo. Také ohrnuji šev kraťas, stejně jako tehdy poprvé jsou nové endury s to vybrousit švem do kůže díru. Zjemnit sepráním jsem je nestačil.
Po čaji a rychlém úklidu vyjíždíme s čelovkami do rána, které je už naštěstí bez deště. Slunce kdovíjak nesvítí, ale to je vlastně dobře. Vedro mě ničí možná víc, než mokro.
Jedu s Pepíkem a Pavlem po úbočích Buglaty a přemítám, že to jméno bych odhadoval na zakarpatskou Ukrajinu spíš, než na nenápadný jihočeský kout. Oba kluci mají trochu problémy s navigacemi, doufám, že moji Dakotu tohle taky nepostihne. Říkám, že jim tenhle úsek kdyžtak dosvědčím. Na 245. km trasy je hlášena změna. Nemáme ze sedla Kluk jet červenou hřebenovkou, ale zelenou značkou v úbočí. Rád bych věděl, co na tom hřebeni může číhat, že nás Standa odklonil.
S klukama sbírám první letošní borůvky, potom se potřebuji převléknout, následně vyfotit nějaké náprstníky, takže mě dojíždí Katka s dalším Pavlem.
Objíždíme Kluk – K2 Blanského lesa dle cedule - a padáme dolů postupně až k Vltavě. V mlze napravo od nás se schovává Kleť. Tam letos nejedeme. Cestou ke Zlaté Koruně se roztrháváme na jednotlivce, Pavel mizí někde vepředu a Katka mě dojíždí na mostě přes Vltavu, kde fotím. Jsem na klášter zvědavý. Co jsme se o něm učili v dějinách architektury už netuším, ale dojem, že je to něco extra zůstal. Už při stoupání nad kaňon vzedmuté řeky jsem pořád čekal, co uvidím, až jsem málem zapomněl, že na kole můžu do mírného kopce i jet, ne ho jen tlačit.
U Vltavy bují vodácký průmysl. Sedáme si k venkovnímu stolu a od okénka s občerstvením si přinášíme čaj, kafe, polívku a koblihy. Budu je prostě jíst jen při závodě, jindy nemám důvod, ale tady je to většinou první, co mě v civilizaci upoutá a vzbudí chuť k pozření. Ze Zlaté Koruny už by nemělo být moc daleko do Kaplice. Přesto to trvá tak dlouho, že jsme tam víceméně na oběd. Cesta nevede žádným velkým pohořím, ale o údolí a stoupáky přesto není nouze. Znám z krajiny tady dobře jen hlavní silnici na Budějovice, takže jsem rád, že do svého povědomí vnáším další rozměr.
Když onu zmíněnou dopravní tepnu překřížíme, jsme ve městě. Je tam i cykloobchod, kde pořizuji poslední pár brzdových destiček na krámě. Písek neobrousil jen mě, ale i další komponenty kola. Destičky jsou o dost dražší, než mé obvyklé, mají chladiče a prý jsou navrženy do vlhka. Uvidíme, zatím je mi skoro líto je namontovat a během dalšího dne sbrousit na polovinu, jak se stalo předešlého dne těm stávajícím. Kromě destiček jsem ještě pokoupil jemný kuřecí gyros a dva balíčky šumavských zelňáků v cukrárně a fantu, kus vysokého špeku, dvě celozrnná pečiva a čtyři pareničky v COOPu. Než se z obchodu vrátila Katka – hlídáme si vzájemně kola, abychom je nemuseli zamykat – gyros jsem snědl, byl lehký, jako pírko, nebo taková ta dietní šlehačka ve spreji. Zelňák nabízím i Katce, přišlo mi, že se povedly, ale nedochází mi, že taková sušenka vykoupaná ve vepřovém sádle vegetariánku těžko nadchne. To že jede stejně rychle bez masa, jako já, který sním všechno na co přijdu, snad kromě sýra, mě nutí zamyslet se, co na tom světě dělám špatně. Nemusím mít maso denně a jsem proti plýtvání jím, nicméně neumím si úplně představit, že bych se bez něj obešel, snad až budou dostupní v dostatečném množství jedlí hmyzáci. Už aby to bylo. Zatím se má za to, že cvrčky nebolí, když je spaříte a sníte. Ale to se dřív říkalo i o rybách. Ještě Kurt Cobain s tím v jednom svém textu vystačil. It’s OK eat fish ‚cause they don’t have any feeelings…
Z města vyjíždíme trošku tápavě dále na jihovýchod, Šumava tu přejde do Novohradských Hor a skoro na dohled od Vitorazska, o kterém jsem snil před startem se obrátíme a budeme v Cíli první etapy. Původně jsme tam chtěli být na oběd a taky si tam pořádný dát, ale máme zpoždění, jako obvykle. To, že do cíle dorazíme v limitu nemáme v žádném případě jisté, ale ztraceno to zatím také není. Vypadá to, že mé propočty ze včera potřebují korekci. Z Kaplice do cíle etapy nebude 50km, ale už jen tak 30.
Po nějakém tom hladkém asfaltu a rozbitém asfaltu přijíždíme k prvnímu brodu závodu. Podezírám traséry, že mají latentní triatlonové ambice. Kolo i chůzi už máme za sebou, spaní a jídlo se zřejmě jako sport nebere, takže je potřeba přimět Toulaly plavat. Naštěstí ani vzdutá, rašelinou nádherně do oranžovo červena obarvená voda nesahá výš, než do půli stehen. Rašelinný aperol. Proud je silný, ale na těch pár metrů se to snese a kolo jde celkem lehce udržet nad vodou. I tak brodíme opatrně, věci přenášíme postupně. Katka i Martina, jak mi vysvětlila včera v dešti - pak se zasekla v hotelu ve Volarech a jede někde za námi, mají na letošní Toulání na nohou novinku – nepromokavé ponožky a tak neustále, v suchu i v dešti zkoumají k čemu jsou vlastně dobré. Na chození ve vodě prý docela dobré. Koupel a chůze po štěrkovém dně potoka je balzám pro chodidla. Myjeme i kola, abychom odlehčili strojům od nánosů bahna a písku.
Za brodem chvíli tápeme ve svahu v louce, ale potom už trasu neopustíme. V Benešově nad Černou nás zaskakuje zvlášť strmý asfalt ulice mezi domy a skřípot linoucí se z Katčiny zadní brzdy. Vyndat destičky a podívat se, co se děje nechce, nesmíme se zdržovat a už před časem rozhodně prohlásila, že ty destičky ty 4 dny na cestě prostě musí vydržet. Rozbitou, vodou napůl odplavenou asfaltkou stoupáme někam do Černého Údolí. Na nebi se stahují neméně černé mraky a sem tam i kapka padne.
U odbočky na Žofín nás znepokojí cedule s nápisem zavřeno, ale tomu doopravdy uvěříme teprve až když tam dojedeme. Poslední tři kilometry po asfaltu a do mírného kopce. Žofín je skutečně zavřený, tak posíláme povinnou sms a dáváme si svačinu z vlastních zásob. Pořád mám pro tyhle případy v batohu bidon čokoládových vloček a moc jich zatím neubylo. Nejvíc asi dneska při snídani na faře.
Po jídle ještě koukáme do mapy. První hospoda s jídlem bude zřejmě v Dolním Dvořišti, to je asi tak dalších 30km a přes Jelení Kámen, neboli Doppler. Katce volal Standa, že nás čeká ještě jeden brod. Prý vypadá děsivě, ale nemáme se bát. Myslím, že budeme brodit Vltavu. Začíná pršet a k tomu štípou komáři. Musíme jet. Novohradské Hory a Žofínský prales zvlášť, mi teď připadají jako deštný les mírného pásma. Potoky, spadající do údolí v kaskádách, pění. Cestu pokrývají shluky stovek malinkatých žabiček. Přál bych si s kolem popolétnout. I houby podél trasy rostou. A jahody.
Na Jelení Kámen musíme pěšky. Nahoře se kocháme popisem výhledu, jaký by tu byl, kdyby bývaly zdejší smrčky zatím o metr, dva nepovyrostly. Monínec prý v panoramatu neidentifikovatelně splývá s Brdy. Poněkud arogantní. Takhle by takový Jan Čáka panorama rozhodně nepopsal. Míjíme pamětní desku zasloužilého německého starosty Malont. Dolů se sjíždí tak náročným trailem mezi zelenými kluzkými skalami, že radši dvakrát slezu. Když se svah umoudří, vlahé lesy a bujné louky jen ubíhají.
Občerstvení v Janově Vsi má také zavřeno, jakkoliv cedule na křižovatce slibovala hodně. Odkazy, směry, telefonní čísla, zkrátka internet ve dřevě, dá se říct. S Katkou si povídáme o cestování, zvlášť o toulavých psech v Rumunsku.
Nakonec se trasa narovná, jsme na hranici s Horními Rakousy, potažmo s Mühlviertel v bývalém pohraničním pásmu. Asfaltka není tak rovná, jak se v mapě jeví a často ji pokrývá vodou nacucaný mech i tráva. Najednou cesta končí točnou a není jasné kam máme pokračovat. Je vidět jen svah, vysoká tráva křoví a odlesky vody. Po nějaké době nám dochází, že to je ten druhý brod, o kterém Standa mluvil. Potíž je v tom, že Malši, kterou bychom měli brodit v té změti vrbiček vlastně ani nevidíte. Bez kola obcházím okolí vpravo do čech a vlevo až do Rakouska, abych našel nějaký rozumný přechod. Nakonec nezbude než zamířit do díry vylámané v hradbě vrbových větví, kudy to zřejmě vzali závodníci před námi. Nelíbí se mi to. Vrby připomínají neprostupné mangrovy a mám dojem, že kdo tam do té vody mezi větve napochodoval, toho už nikdy nikdo nespatřil. Zkouším hloubku a už po pár krocích zapadám do díry mezi kmeny až do půli stehen. Nechci nic riskovat, tak se svlékám do trenek, nechávám si jen helmu a tretry na nohou, abych se na nic nenapíchl a jdu najít druhý břeh. Vrby končí po nějakých 20 metrech, potom už skutečně teče Malše. Má pár dalších metrů šířky, trochu proud, trochu zkalená voda hluboká asi do pasu, u břehu jsou pod vodou další větve. Břeh je pěkně strmý. Přenáším kolo, pomáhám Katce s jejím kolem a naposled batoh – to už bych měl být obeznámen se všemi nástrahami a neutopit ho. Přesto zapadám do té samé díry, jako na začátku, naštěstí udržím své drahé zavazadlo nad vodou a potom už hurá na druhý břeh převléknout se, vyfotit Katku jak rve kolo po strmém břehu vzhůru a hurá do Dvořiště. Díky umokřeným trenkám jsem se toho dne konečně naučil jezdit v cykloprádle naostro. Při pohledu na tupě obludně zdivočelou a zvrhlou výstavbu kasin u hlavní silnice na mě leze nostalgie. Hodně jsem se tu najezdil. I když většinou silnicí Na Vyšší Brod. Dvořiště jako městečko vlastně neznám a tak skoro prvně projíždíme mezi asi 20-30 let v čase zamrzlými bordely a bary až nacházíme hospodu, kde vaří.
Katka si dává špecle, já knedlíky plněné uzeným masem, vliv Rakous je opravdu zřetelný. Ještě čaj a pivo. Není moc teplo a jde na mě únava. Po hodině Katka ještě skočí do večerky a jdeme načít těch posledních 50km, které jsme dneska ještě chtěli zvládnout. Kupodivu to nezačíná nijak zle. Asfalt pod koly jen letí, potom přijde sjezd do údolí Vltavy, nucená pauza na wc u božích muk s trochu zlověstným obrazem nějaké svaté – to se ve mně znovu projevil projímavý účinek tyčinky od nutrendu z rána. Sotva jsem stihl svou defekaci decentně přikrýt drnem, cyklostezka se zaplnila lidmi jejichž pes mi málem očůral pohozený batoh a kolo. Opodál duní a pulsuje obrovský kemp. Tam jsem na záchod jít nemohl, než bych ho našel, měl bych plné spodky a možná i zuby.
Houstnoucím šerem jedeme dál a od Vltavy stoupáme někam směrem na Světlík. Kdysi jsem tudy jel, asi kvůli objížďce, autem a pamatuji si, že to byl krpál. Na kole to kupodivu dlouho jede skoro samo mezi 15 a 20km/h.
Zázrak. Katka by nejradši jela bez čelovky, prý ji z toho světla bolí hlava, já mít rozsvíceno chci, hlavně kvůli viditelnosti pro auta, co nás míjejí.
Když ta asfaltová selanka skončí, stoupáme a tlačíme po lesních cestách a deštěm vymletých, zpoloviny odplavených asfaltkách až na kopec, kde u cesty vidíme slibně vypadající krmelec se seníkem. V seníku leží asi metr sena, debata, jestli zůstat, nebo jet dál, není dlouhá. Nocleh snů. V seně jsem nespal asi tak 15 – 20 let od dob kdy jsme přestali na Slovensku spát na šopu, kde pradědeček a po něm strejda seno sušili. rozvěšujeme mokré věci, nařizujeme budík, ještě zuby vyčistit a spíme až asi do půl čtvrté. Jen chvíli po zalehnutí nás napůl budí houpající se světlo a pozdrav: „Čau Kačko!“ To kolem projel Vašek Mixan s parťákem. 

Den 3 – 15.6. 2018 

Ráno je chladné a začínáme sjezdem. Snídani jsme moc nedali, později bude lepší. První stoupání nám dělá dobře a nahoře zastavujeme, protože máme možnost sledovat na obzoru východ Slunce na vlastní, jen po těch 3 dnech spánkové diety malinko krhavé, oči. Stojí to za to. Je jasné, že krajina a vlastně celý Svět pro teď patří nám a našim kolům.
Před Světlíkem fotím kostel, ale v momentě záběru budova mizí zakryta cárem mlhy. Vloni mi vypršel limit pro závod právě před touto vesnicí, letos to vypadá lépe. U bytovky pod kopcem v Květušíně jsou vidět kontejnery na plast. Je tu potřeba odbočit vlevo přes nízký hřbet, do mlhy vznášející se nad přehradou Olšina. Katka jede směle dál rovně. “Hééj!!” Řvu. Nic. Zařvu znovu a pečlivě se snažím vybalancovat hlasitost abych, jednak překřičel vítr kolem jejích uší a zároveň nevzbudil spáče v domě, před který jsem přijel. Je ale už kolem sedmé ráno a žádné okno s člověkem zburcovaným mým rykem a proto chrlícím kletby se neotevře. Zbavuji se plastů a navlékám bundu. Sjíždíme k vodě, vzpomínám na loňský rok. Za přehradou míjíme restauraci rekreačního areálu Olšina a připravujeme se na stoupání, které si Katka pamatuje z nějakého výletu s Jíťou. Není tak strašné, jen si vyhrnu rukávy, abych předloktími lépe klimatizoval a nemusel se neustále oblékat a svlékat.
V Hodňově, kde potřebujeme najet na hlavnější silnici je teď zrovna dopravní špička. Všichni jedou do práce. Nahoře na kopci si bundu přecejen sundávám a koukám, že mám půlku předloktí od krve. Nedochází mi od čeho, zkusmo sahám i na hlavu, abych přišel na to odkud se ta červená bere. Po chvilce vidím, je to jen natržená piha od vyhrnování rukávu. Dojíždím Katku a poprosím, jestli bychom mohli zastavit, rád bych si to přelepil. Potom jedeme po asfaltu vzhůru až někam pod vrchol Kapradince, abychom pak spadli k Lipnu a dali si pár svižných a optimistických ranních kilometrů po asfaltu silnice č. 39 ze Slunečné do Pěkné. Údolí, kterým silnice vede mi připomíná Alpy. Šumava je tu a tam obrovská a obrovsky krásná.
Snažím se polykat asfalt s nadšením, i když mi dochází, že vyměňuji najeté km za intenzitu zážitků.
Za nějakou dobu zadýchaně sjíždíme na užší silničku vedoucí močály kolem Vltavy. U Černého Kříže Katka zpovídá partu chlapů vysekávajících trávu a ostružiny kolem přejezdu. Žádné cyklisty tu jet neviděli. To je divné, Vašek a další by měli být přece před námi, když nás v noci míjeli. Napůl jsem čekal, že je někde v kopcích uvidíme ráno vstávat z orosené trávy. Když odbočujeme na lesní cestu vedoucí k potoku zastavujeme u mostku. Chci si přemáchnout ponožky, které jsem si včera v Malši zanesl pískem a nevypral, Katka si chce to místo vyfotit, pamatuje si jak se tu s holkama myly při jiném Toulání pár let zpět.
“No to si děláš prdel.” Ozve se vzápětí a přijíždí k nám Vašek s Martinem. Museli jsme je minout někde u Olšiny. Jedeme dál ve čtyřech a Vašek nezavře pusu, Katka mi už večer vysvětlila, že on zkrátka potřebuje k jízdě hovořit a činí tak s gustem, ale i citem, takže se ani my ostatní nenecháváme zahanbit a kecáme o kde čem. Probíráme horskou obuv, co se kdy na trase zběhlo, jak kdo jede, jak se brodilo, jak se jedlo.... Oproti loňsku, které jsem, až na objednávky v hospodách a obchodech promlčel, je to nebetyčný rozdíl. Obojí má něco do sebe. Slíbili jsme si v Lenoře kafe /já samo čaj/ a třeba koblihu, ale Lenora pořád nikde. Nakonec sjíždíme do Stožce. Na rozdíl od Stožce nad Dobříší, kam si běhám pro převýšení, je tady civilizace. Hospoda sice otevře až za hodinu, ale sámoška má před sebou i stůl na svačení. Kupujeme vodu a zásoby, aby vystačily do Kubovy Huti, kde plánujeme obědvat. Perníčky, solené brambůrky proti křečím, dvě housky a Dračí Klobása, docela drahá, to jistí. Místo koblihy muffin. Ještě něco vyfotit, vytřídit odpad a jede se dál.
Trasa nepobude na asfaltu dlouho. Bočíme vlevo do louky, která je poznenáhlu čím dál podmáčenější. Louže ve stopách kol na cestičce se postupně spojují a hloubka roste. Když přijedeme k mostku přes řeku, vidíme pruh polehlé ostřice a dalších bylin, mnohdy chráněných, od toho jak tudy při přívalu protékalo nové rameno toku. Jestli to rameno teklo když tudy projíždělo čelo závodu, nezávidím jim. Za mostkem neomylně volím špatnou odbočku a za pár desítek metrů máme co dělat, abychom ze stoupající vody vyčvachtali zpět. Po návratu na trasu louka přejde v les. Ale v lese stojí voda stejně, jako předtím na louce. Nakonec opouštíme Soumarské rašeliniště, vypereme trochu kola, trochu ponožky a míříme na Lenoru.
V městečku už průjezd čím dál podivnějších postav na podivně vymustrovaných kolech zaregistrovali. „Doleva a nahoru!!“Volá na nás pán montující něco u garáže, aniž bychom položili byť jen náznak dotazu. Katka nemá to stoupání asfaltem ráda a v lese mi slibuje dát ochutnat nějaký roztok vitamínů a minerálů macerovaných v alkoholu, ale až časem. Na Kubovu Huť naštěstí nestoupáme v kuse. A pokud je to dlouhé, jeden z nás vždycky dostane včas rozum, přestane hrát hru „slezu až slezeš ty“, a tak tlačíme, abychom se předčasně nevyčerpali. U cesty vidíme obrovské mraveniště. Kolem paty stavby z jehličí protéká potůček a mravenci k němu nosí kukly a větrají je. Sekora nekecal. Z trasy je vidět trať horské železnice, dle Katky nevýše položené trati v Čechách. Dojíždí nás Vašek a já se mažu krémem proti Slunci. Už asi nebudeme mrznout, místo toho je potřeba začít pít a bojovat s úpalem.
Po Valdmanovsku Kubovu Huť nejprve mineme, shora obkroužíme a pak do ní po kamenech a kořenech sjedeme. Helma se mi smeká na brýle a ocelové obroučky mě zbytek sjezdu nepříjemně naklepávají kořen nosu. Nad hotely nacházíme zahrádku, kde pohodlně odstavíme kola a jdeme obědvat. Dávám si nakonec kuřecí stehenní steak s pasáckou bramborou, ovšem netuším, že až ho přinesou, bude kolem sebe šířit silné rybí aroma. Na ochutnání, ale nepůsobí špatně, tak zavřu nos a spořádám ho, asi si jenom kuchař spletl pánve. Nemám čas, ani chuť handrkovat se o gastronomii, nakonec je dobře možné, že to kuře, chudák, je z Vodňan a to je lepší nevědět.
Vašek si dává smažák a krokety, ale ani jedno nedojí, místo toho upadne na lavici do polospánku. Krokety dokonale kulovité a tudíž zřejmě prefabrikované dojím celkem s chutí já, smažák Katka. Celé toulání fantazíruji o prasáckých hranolkách, ale nemám letos štěstí. Pasácká brambora je vařená a přelitá zakysanou smetanou. Po pivu a kafi, které se zdrželo kvůli rozbitému pressovači, vyrážíme dál do kopce. Kromě Martina, ten prý ještě posedí.
Náš hlouček se opět roztrhá, jak já i Vašek musíme postupně urgentně do lesa na wc. Jedu pak chvíli sám a ve sjezdu štěrkovou cestou vidím, že proti mně ze zatáčky vyjíždí auto. Zjišťuji, že to úplně neubrzdím, kola nad šutry jen letí, naštěstí řidič je formát, zastavuje a ještě uhýbá ke straně. Dlužím mu poděkování. Scházíme se zase až nahoře na dalším kopci. Vašek mi vypráví, jak s Katkou a dalšími vzali kola do Gruzie a přejeli Kavkaz. A jak Katce hned na začátku praskly cykloboty z Lidlu a zbytek cesty si do nich musela vkládat kousky břidlice místo vložek, aby ji kufry ze zlomených podrážek netlačily. Pár kousků břidlice musela mít také vždycky po ruce s sebou pro případ, že ta kamenná vložka praskla a bylo potřeba ji vyměnit. Je jasné, že takové ženě ujedu jen těžko, o tom, že většinu času jede na buchty, špecle a zeleninu, nemluvě. Pátráme po nenápadných odbočkách a zátočinách trasy, až se ocitáme na Hrbu. Vrchol je ozdobený soškou kance, kterou si jdeme vyfotit, potom pokračujeme sjezdem mezi borůvčím a klacky, dokud nedorazíme na lepší cestu, kde Vašek hlásí, že má ohnutou přehazovačku narvanou v drátech zadního kola.
Koukáme, taháme za ni, drbeme se na hlavách. Nakonec vyndávám kombinačky s multitoolem Leathermann, s Vaškem rozebíráme kolo a zkoušíme narovnat ohnutou patku. Katka mezitím jede napřed do Zdíkova do COOPu nakoupit. Po druhém rozebrání, narovnání a složení je přehazovačka na svém místě, zajišťovací ségrovka také, patka rovná a opilována od otlaků a špon, kolo obstojně řadí. Máme radost a po sbalení vercajku chci jet tou lepší cestou napřed dolů. Jenže koukám, trasa po ní nevede, pokračuje dál spádnicí mezi borůvčím, klacky a jehličím. Oba se s Vaškem vylekáme, že Katka sjela někam úplně mimo trasu a tak jí voláme. Nesjela, jen jsme si v zápalu demontáže kola nevšimli, kam jede. Čeká ve Zdíkově.
Jedeme za ní a až mezi domy zjišťuji, že mi nejde přehodit, chvíli pátrám proč a potom vidím podélně prasklý bowden za brašnou. Mám řadící dráhu vedenou postupně dvěma bowdeny oddělenými kusem volného lanka, takže písek v dešti zacementoval ten zadní, krátký těsně před přehazovačkou a ten přední, obroušený brašnou obalenou bahnem a pískem nevydržel zvýšený tah při řazení. Tohle kombinačkami neopravím. Mám na výběr tři převody, ani jeden není moc lehký. Vašek jde do sámošky, zatímco já marně zkouším opravit bowden elektrikářskými zdrhovátky, kterými se na závodech připevňují čísla. Nemá to smysl. Naštěstí hodný pán v obchodě Vaškovi řekl, že ve Vimperku 8km odsud přes sedlo je cykloservis, kde mechanik bývá i po zavíračce. Hledám si na internetu kontakt a volám. „Přemluv ho!“ Klade mi na srdce Vašek. Dojede ještě na autobusovou zastávku, autobus do Vimperka zrovna ujel, další jede až v 6. S tím, že je zbytečné, abychom to tady řešili dva děkuji za pomoc a Vašek pokračuje dál po trase za Katkou. Já si sedám na lavičku a vzpamatovávám se. Vzdát se mi nechce, ale takhle pokračovat nemůžu. Možná kdybych vyřadil přehazovačku úplně, zkrátil řetěz a zafixoval nějaké větší kolečko. Mechanik pan Moravec, ale asi na popáté telefon konečně zvedne a domlouváme se, že když přijedu do Vimperku, mezi 7 a 8 by měl být na prodejně. Teď je mimo město a opravuje vlastní rozbité auto. Sedám na kolo a po nepříjemné, široké hlavní silnici zářící novým asfaltem stoupám na malý tác + malé kolečko na Vimperk. Objíždět to nemá smysl. Je to přímá spojnice. Naštěstí jsou na silnici po pár stech metrech odbočky a zálivy, kde si vždycky odpočinu, případně někomu zavolám, abych si postěžoval. Když oprava neklapne, Danča pro mě přijede.
Dorážím do sedla, chvíli sjíždím a potom se ptám dvou dědů v cyklodresech oděných, klábosících na křižovatce, jestli bych nemohl dojet do centra Vimperku užší asfaltkou, kterou jsem si našel na mapě. Mohl a Moravec mi to určitě opraví, znají ho. Sjíždím do města, chvíli pátrám po cykloservisu, potom se odklízím o kus dál do parku, rozkládám věci na lavičku zdobenou dřevořezbami sov a čekám. Nenašel jsem žádnou hospodu, kde bych usadil kolo tak, abych na něj viděl, ani nemám moc chuť na pivo. Dobíjím z powerbanky telefon, jím perníčky ze Stožce, dělám podrobnější poznámky pro deník a rozkládám mokrý ručník, aby trochu proschl a odlehčil mi. A musím se držet, abych co 5 minut neprohlížel telefon. Mám slíbenou zprávu, že mám dorazit na prodejnu.
Kolem 8. už to nevydržím a volám. Je to dobré, oprava auta finišuje, jen se trochu protáhla. Domlouváme se, že mezitím dojdu k servisu a odstrojím kolo od brašny, aby to šlo, co nejrychleji.
Být odkázaný na schopnosti a náladu někoho jiného je horší, než všechny nástrahy trasy. Zakazuji si tvářit se kysele, že to trvalo, už při prvním telefonátu mohla přijít odpověď „Přijďte zítra až otevřu.“ Případně „První volný termín na opravu máme za 14 dní..“ Takže co. Za chvíli skutečně přijíždí auto a vystupuje chlápek asi o hlavu vyšší, než já a podobně uválený, je vidět, že zřejmě skutečně zrovna z pod auta vylezl. Při opravě se dáváme do řeči, míní, že mě v servisu natáhli, jelikož nová řadící dráha se podle něj nedá za týden takhle zničit. Vyvedu ho z toho fotem řadící dráhy, kterou zrovna montuje, po dojezdu do cíle. Jinak říká, že vlastně neví, proč na moje prosby v tom frmolu, který sám má, kývnul. Mám štěstí, mými komunikačními schopnostmi to po těch pár dnech spánkové diety asi nebude. Projíždí kolo a dolaďuje řazení. Nakonec dodává, že kdybych mu býval důkladněji osvětlil, že jsem stále v závodě, sehnal by si u souseda náhradní vůz a dorazil by mě opravit na otočku. Kdyby. Ale to je jedno. Po zaplacení si ještě u kohoutku dolévám bidon, děkuji a říkám, že se možná zas uvidíme při příštím Toulání. Jasně, Toulalové mu můžou zavolat kdykoliv, kdyby cokoliv. Díky za takové lidi, svět je s nimi snesitelnější.
Nandávám čelovku, ještě naposledy děkuji a šlapu přes sedlo zpět do Zdíkova a na trasu. Je mi jasné, že od teď už musím jenom spěchat. Vašek mi už do parku psal sms, kde jsem a s Katkou mě povzbuzují. Prý už vyjeli na Javorník a měli by být 100km od cíle.
Zase mám myšlenky na non stop jízdu. Nad Zdíkovem zasedám na lavičku a dávám si bohatou večeři včetně kusu Dračí klobásy a ampule s hořčíkem spláchnuté stopičkou rumu.
Dál v lesích trasa vypadá nevyzpytatelně, odbočky jsou nejasné, ale kupodivu ani jednou nesjedu. Jakoby kolo samo vědělo kudy. Pod kopcem se začínám rozhlížet. Voda, která tu teče je podle všeho Spůlka a někde by tu měl být i penzion Na Hamru, odkud jsme se měli hlásit další smskou. Tuším ho někde stranou, tak píšu, že jsem ho právě minul. Ve skutečnosti ho míjím až ve chvíli, kdy mi od Standy přichází pochvalná odpověď, že je skvělé, že jsem zpátky a ať makám, ať jsem zítra v cíli. Je asi 11 večer a začínám stoupat na kousek přes 1000m vysoký Javorník. Moc to nejede, chvílemi slézám. Občas mě mine auto, světla mne olíznou a potom se odtáhnou.
Asfalt střídá cesta po louce, uvažuji jestli nespat na Javorníku, rychlost není nic moc. Ale nahoře u rozhledny a dalších stavení je nepřirozeně rozsvíceno a je mi jasné, že tam bych neměl na spaní klid a tmu. Tápu lesem bez viditelné cesty dál, až narazím na rozpadlou nasucho skládanou kamennou zídku, jakoby od obory. Klostermannova cesta vede právě tudy a je ve sjezdech chvílemi malinko trialová.
Sem tam radši slezu. Už jsem opravdu unavený. Pokud jedu, mám pocit, že periferně slyším zpěv probouzejícího se ptactva a mám strach, že pokud zastavím a zalehnu, nevyspím se, jelikož ptáci už řvou. Když zastavím, zjišťuji, že ticho je až nepřirozené. Cesta začíná opět stoupat a tak slézám. Tlačím kolo na Královský Kámen. Pod vrcholem je skála s vytesanou nikou se soškou svaté a krucifixem, tam se rozhoduji, že dál už to teď nemá smysl. Budou dvě hodiny ráno, nohy nemůžou vydržet v tretrách a vůbec potřebuji chvíli vypnout.
Rozložím žďárák a spacák, poodejdu do diskrétní vzdálenosti od poutního místa na toaletu, vdechnu pár vloček a dopiji ionťák z bidonu, pak už spím.

Den 4 - 16.6.2018

Budím se po čtvrté, přesně tak, abych vyjížděl už za obstojného světla bez nutnosti svítit čelovkou. Snídaně je rychlá, slibuji si důkladnější někde na Slunci a třeba s výhledem. Jinak je jasné, že do hospody dneska nepáchnu. Je čas využít všechny ty zásoby a gely a tyčinky, mnohé s sebou vezu od startu. Snad tímhle způsobem udržím stávající průměrnou rychlost v pohybu a podle té bych to do cíle mohl před osmou večerní ještě stihnout.
Teorie. Ale držím se jí. Z Královského Kamene sjedu celkem svižně do Nicova a poslouchám destičky. Zadním už asi moc brzdiva nezbývá. Nechci se ale zdržovat výměnou za ty luxusní koupené v Kaplici. Před stoupáním se svlékám z bundy, noční chlad už mě opustil. Nořím se do Šumavy a spěch nespěch docela dost fotím. Jinak se to nedá. Vycházející Slunce, rosou postříbřené palouky a zvěř na nich... Projíždím louku s pasoucími se kozami, ovcemi i králíky. Všechno tu běhá na volno, bez ohrad. Později jsem zaslechl, že tam bydlí poustevník. V lese u studánky si potom myji obličej a doplňuji vodu. Camelback na zádech už nechávám prázdný, aby mne nebrzdil. Snad to půjde jet na jeden bidon od pramene k prameni.
U Zlaté Studny přichází zpráva od Vaška – jak jsem na tom a kde? Oni v Hartmanicích. Povzbuzuje mě, ať jen jedu. Líbí se mi tahle podpora závodníků závodníky, je to takové rodinné na rozdíl od jiných závodů s účastí médií a veřejnosti. U Horské Kvildy mě znovu roztřese chlad. Tak to má být. Větší klimatické extrémy, než tady v Čechách budete hledat těžko. Zase fotím, tentokrát ovce s jehňaty v ranní rose a trasa odbočuje ze silnice do lesa a do hlubokého úvozu kudy prý vedla Zlatá stezka. Po dně teče potůček a je tu dost volných kamenů, takže za chvíli už zase tlačím.
Po nějaké chvíli stoupání se rozhoduji, že je čas na tu lepší snídani, i když bez výhledu. Les v okolí je také pěkný. Vytahuji zbytek vysokého špeku z Kaplice, housku a zbytek Dračí klobásy. Zřejmě ji v jižních Čechách vyrábějí maďarští migranti, anebo alespoň potomci dívek znásilněných na břehu Malše Honvédy, protože vám z ní vystoupnou lícní kosti, tak je ostrá. Prokládám to čokoládovými müsli, ionťákem a zakončuji stopičkou rumu. Mezitím kolem, projíždí další cyklista, kterého mám nejdřív za Toulala, takže důvěrně zdravím “Čau..”, ale když se za ním vyloupne ještě jeden úplně čistý a bez brašen, je jasné, že to jsou místní výletníci. Chtějí vědět, jak daleko je k silnici, odhaduji tak 200m, auto je sem tam slyšet.
Když po jídle sám dorážím k asfaltce, hrdost mi nedovolí najet na něj a tak ještě hodnou chvíli pokračuji po stezce se silnicí souběžné. Asfaltu už bylo dost. Přesto nepřestávám doufat v hladkou asfaltku vedoucí z posledního kopce závodu – Plošiny dolů do cíle. Už od včera mám vítr ze závěrečné pasáže trasy, kde je potřeba přeje Polom, Můstek a Plošinu. Z těch tří jen Plošina nemá 1000 metrů, ale ne o moc. Druhé dva kopce mají přes 1200.
Mám také v paměti závěrečné kilometry loňského Toulání, které vedly shodou okolností také přes hřeben Můstku a rozhodně to nebyla žádná vata, nebo sjezd samospádem do cíle.
Vyjíždím na Zhůří a koukám na dvojvrchol Roklanu na obzoru. Tu snídani jsem si měl dát tady. Čeká mě sjezd do Rejnštejna. Asi česká mutace Rammsteinu, přemítám. Po pár zákrutech přejíždím louku a před sebou zahlédnu dvě postavy vedoucí kola a kupodivu se dají za chvíli dojet. Je to Rosťa s Jiřinou. Dojet jdou proto, že Jiřinu opustila páčka řazení a od té doby má třírychlostní kolo, jen o trochu lepší, než jsem měl já včera odpoledne. Říkám jim, že mě to mrzí, ještě se hloupě ptám jestli mají všechno. Źe by Jiřina možná mohla zkusit řadit kombinačkami, mě na místě bohužel nenapadlo. Říkají ať se nezdržuju a valím ať to stihnu do cíle. Rosťu ještě zahlédnu ve strmém sjezdu, když na mě volá, že asi jedu blbě. Má pravdu, ale pár desítek metrů traverzu smrčinou to spraví.
Sklon cesty je takový, že na destičky raději nemyslím. U Otavy na cyklostezce si oddechnu a když přejedu nízký horizont, vidím, že na krajnici sedí strakapoud a kouká. Buď je mladý a nejde mu ještě moc létat, což znám od kosáků, nebo ho omráčilo auto. Když ho odšupuji ze silnice do křoví, trochu třepotá křídly, ale nevypadá zraněně, tak doufám, že pokud nezůstal na silnici, přežil. Vystoupat z údolí směrem k Hartmanicím je opět víc turistická, než cyklistická záležitost. V lese nad Radkovem opět doplňuji vodu a oplachuji obličej i holeně, abych byl svěžejší a v Kundraticích už vím, že Hartmanice nejsou daleko. Dokonce si i téměř zpívám: „Kundratice malá ves….!!!“
Hartmanice mě přivítají žlutohnědou hlínou roznesenou po asfaltu a centrem rozkopaným výkopy pro vodovod přemostěnými změtí lávek. Napotřetí nacházím správnou cestu přes městečko a za chvíli už stoupám po asfaltové cyklostezce ke křížku, stejnou cestou, kudy jsme před měsícem s Medvědy mířili na Keply.
Ovšem Toulání nemíří na Keply tak prvoplánově přímočaře. Z asfaltu do rokle k potoku a potom vzhůru mezi chalupami až na dvorek, kde paní klestí okrasné keře a pán štípe dříví. Kontroluji navigaci a ptám se, jestli tudy vede cesta, nebo jsem jim jen prostě vjel na zahradu. Vede a ve výběhu s kravami se nemám moc zdržovat, horší, než na startu avizovaný plemenný býk jsou prý krávy bránící svá telata. Za chvilku jsem u ohradníku. Varovná cedule “zákaz v stupu, ve stádě je plemenný býk” tam je.
Přehodím kolo za drát obradníku a kráčím, jakoby se nechumelilo. Krávy jsou zvědavé, ale když přijdu moc blízko, utečou. Jediné, co mi vadí je, že pohyb jedněch plodí další pohyb ve zbytku stáda a za chvíli je už v pohybu vše a já jen doufám, že jim nebudu stát v cestě. Býka vidím vpravo níže v údolí. Mezi kravami se pozná, já ho ale nezajímám. Kravinec, nekravinec nakonec dojedu na druhý konec výběhu, přendám kolo za ohradník, zavřu za sebou a můžu si v klidu vymést ty nejaromatičtější kousky mrvy ze záhybů pláštěnky batohu a dalších míst, kde ulpěly. Šířím buket kovboje.
Dál stoupám až na kopec pod jehož vrcholem je vidět jáma opuštěného dolu. Les je celý poddolovaný, plný kráterů. Po sjezdu zastavuji a pod přístřeškem obědvám müsli a gel. Kolem projíždí kolona motorkářů, poslední mi přátelsky kyne. Možná by mě pozdravili i ostatní, kdyby mě bývali nezastihli s rukama po lokty v batohu a nohama vyzutýma z treter. Počínající halluxy u malíčků mě začínají celkem omezovat v jízdě. Mám nutkání vyříznout si na ně v tretrách dekolty, aby je nic netlačilo a aby nebolely. Zdravím i houbaře, odpovídá „Sportu Zdar!!“ nebo něco podobného.
Potom přijde další kousek trasy Krále Šumavy v protisměru a také doplnění čerstvé, zaručeně lihuprosté vody z kohoutku u liduprázdné chalupy. Už delší dobu mám pocit, že k Polomu to mám asi tak 10 – 15km, ale ta vzdálenost se ne a ne zkrátit.
Sjíždím do dalšího údolí a za potokem potkávám na cestě měděně blýskavého slepýše. než ho stihnu vyfotit, musím ho rychle vzít a hodit mimo cestu, jelikož před námi brzdí velký pickup a řidič se dost okatě diví, co tam dělám. Zvedám kolo a jedu dál. Za zatáčkou mi dochází, že se možná nedivil, co dělám se slepýšem, ale kam jedu. Tak strmý asfalt jsem asi ještě neviděl.
Nahoře už to na Keply není daleko a když minu hospodu, na pivo není čas, trasa opět připomene loňsko. Přes Kepelské mokřady a Hadí Vrch na Zhůřskou pláň. Je tu horko, bahno, ale hmyz naštěstí není tak početný, jako posledně a bonus je, že na nohou mám tretry, které nejsou podélně prasklé.
Rozhlédnu se z Hadího Vrchu, zopakuji si, že slovensky se zmije řekne vretenica a už sjíždím loukou dolů ke Křemelné. U asfaltky je nutné přendat kolo přes ohradník a pokračovat ve sjezdu a za říčkou si to klesání zase odpracovat. Čas strašně letí a Slunce pálí.
Přichází asfalt a mě chytá utkvělá představa, že mám píchlé zadní kolo. Vždyť strašně plave. Na cyklostezce u parkoviště pro turisty mířící k jezeru Laka si musím dát další z halluxových pauz a trochu müsli.
Potom polykám asfalt až k přístřešku pod Polomem. Tam si sednu, sundám tretry a vidím, že asi usnu, takže se urychleně obouvám, zvedám a jedu dál. Mezitím po cyklostezce projíždí skupina postarších Němců na elektrokolech. “Servus!” Nabídnout mi některý z nich svůj stroj pro dojetí, měl bych asi docela dilema. Ale ještě víc, než kolo by se mi hodila nová chodidla, tohle je očistec.
Na Polomu jsem chtěl být ve dvě odpoledne, zadařilo se mi až kolem čtvrté. Fotím si panorama, zkouším sjet, ale radši slézám. Zase mi došla voda a tak saju aspoň z malého potůčku přímo na trase, na nabrání lahve tam tůňka není a stejně si něco seženu dole v Rudě.
Sjezd bolí, nejde mi stát na pedálech. Zastavuji se, abys se nohy vzpamatovaly aspoň z nejhoršího, pak dojíždím po sjezdovce do města. Ve Vietnamské večerce kupuji plechovku mirindy a magnézii, dolívám bidon a zbytek vypiji na místě. Najdu popelnici na plasty a kolem pohřebiště Barabů mizím vstříc stoupání na Můstek. Nejdřív se jde po okraji sjezdovky. Shora duní těžkými a širokými plášti sjezdových kol přejížděné překážky downhillového trailu.
Paní nesoucí yorkshira v protisměru mě zdraví a dodává, že mi to stoupání vůbec nezávidí, ale že dolů to také není žádný med. Nemám co bych k tomu dodal. Sjíždím traverzem kousek dolů po žluté, potom se přimotám do singletracku v protisměru a nakonec celkem hladce vyjíždím na asfaltku s bruslaři, která vede ke Špičáckému sedlu. Dneska si tu kachnu nedám. Pokračuji po modré směr Můstek. Chvíli to trvá, nakonec mezi kameny slezu, ale jsem tam. Solidní vyštěrkovaná cesta vede až na vrchol. Zastavím a koukám na Velký Javor a Schwarzriegel a vzpomínám. V případě Javoru jde o vzpomínky na budoucnost, v květnu jsem tam nakonec nejel a ani jindy ještě ne.
Sjezd z Můstku si pamatuji z loňska. Lepší, než úvozem je jet cestičkou v borůvčí po jeho vysokém okraji.
Spěchám a málem sjedu z trasy. Píše máma, jak jsem na tom a ať jedu opatrně. To já přece jedu vždycky. Jinde je zase natrasováno po louce, když je vedle krásná kamenitá cesta. Dodržuji trasu a důsledně přelézám ohradníky, ovšem tenhle cit pro detail je pod rozlišovací schopnost GPS záznamu bodů na trase v intervalu 300m. Nerozčiluji se a plnou rychlostí drandím až pod Plošinu. Tam mi trochu docházejí síly a cestou na vrchol se dvakrát zastavím, Do limitu už zbývá ani ne hodina. A svažitý hladký asfalt nikde. Jen zvlněná krajina a louky střídané lesy. Nad jednou z nich mi vyprší i limit. Dělám fotku GPS a neztenčeným úsilím pokračuji dál. Ať to nepřešvihnu o moc.
V lese plném zelených větviček chvojí, asi tudy prošla nějaká bouřka, ztrácím na chvíli trasu a musím se vrátit nahoru svahem. Potom konečně pod koly zašustí asfalt, ale neklesá. Koukám na mírné stoupání a mám pocit, že mi před očima roste do alpských rozměrů. Ovládnu se a nakonec stojím nahoře. Po dalších pár šlápnutích míjím Neznašovy s penzionem, kde bydlíme vždycky při Králi. Cíl se blíží. Občerstvení U Koz. Plot hřiště, kolem bazénu do haly a už je u mě Standa. Chce gps ke kontrole a důrazně mi sděluje, že dneska už nikam nepojedu. Kontroluje GPS přiložením k uchu, ptá se na ten Vimperk navíc. Toulalové si zřejmě věří a to je fajn.
Přijímám gratulace i za ten pozdní příjezd a mám co dělat abych vydržel stát na místě. Většina už je tu dávno, vysprchovaná i převlečená. Katka, Vašek, Karel Babka i Petr Zítek s rukou v sádře po nešťastném pádu první noc po startu.
Jdu se zapsat na výsledkovou tabuli, jako obvykle je mi trochu líto, že už je konec. Každý závod je nejlepší kolem poloviny. Do řeči mi moc není, byla to honička, zvlášť ten závěr. Takže po sprše spíš sedím, koukám a pořádám koláč za koláčem ještě s klobásou a pivem, abych si nějak vynahradil ten den bez teplé stravy. Místo treter mám volné kecky bez vložek, abych měl víc místa.
Je to jasné, stačí pořešit halluxy, ochranu bowdenů a netikající vidlici a můžu jet znova.
Snad to do příštího Toulání stihnu. 

V Dobříši 23. – 25.6. 2018 Jan Chalupa 

Kompletní záznam trasy: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/1142054794