Report Martiny Hulešové - Toulání 2018
Co jsem si užila
Kromě toho nejdůležitějšího, a to, že jsem vůbec dojela, tak jsem ráda za to, že jsem dojela bez defektu a bez pádu. To se mi stalo asi poprvé v životě, abych na Toulání nespadla. A navíc jsem si asi podruhé v životě jízdu terénem užívala bez obav (poprvé to bylo v Bosně při prchání před tušeným medvědem), prostě jsem kolu věřila. Konečně.
Jízdu o samotě. Až si říkám, jestli v sobě nemám trochu asociála. Vcelku jsem si i pokecala (třeba: Trochu si pospi, vždyť jedeš po hladkém asfaltu do kopečka; nebo Ty jseš taková blbka, necháš válet telefon v lese; Zase jsi chlastala, tak trp. Jak to, že ti to nejede, když ostatní to zvládli?)
A k mému vlastnímu úžasu jsem si užila oba brody. Ten první byl trochu ochutnávka, tam jsem to měla jen do půl stehen, čímž jsme si jen zmáčela návleky. Ten druhý byl trošinku hlubší :-). Naštěstí jsem jela sama a v noci, takže jsem zvolila striptýz: nejdřív oblečení a boty, čímž jsem vyzkoušela, jak to přejít - což mi nebylo k ničemu, protože s kolem nad hlavou to bylo stejně úplně jiný (hlavně hlubší). Doufám, Stando, že tam byla skrytá kamera a že se teď doma tajně a zvrhle bavíš.
Kdy jsem si zoufala
Tak trochu pod špičáckou sjezdovkou – myslela jsem, že mi snad nefunguje gps, když to mířilo do kopce a mne převážil už záklon hlavy při pohledu vzhůru. Naposledy a nejvýrazněji na Čachrově, když jsem zjistila, že jsem od cíle vzdušnou čarou asi 8 km, ale že nejedu přímo, že musím absolvovat ještě apendix kolem nějakého Rajského. Myšlenka, že se všichni v cíli už baví, pijí pivo a vyprávějí si zážitky, a já musím kroužit lesem, mi nepřipadala nijak atraktivní a motivace mi někam upadla. Nad Běšinama jsem sjela z cesty, kosila nějaké kopřivy podél železniční trati a táhla kolo přes šutry (po kolejích jsem se jet bála), pak jsem si řekla, že tady přece už ta odbočka do Běšin musí být, tak jsem pro změnu vytvářela obrazce v obilí, když jsem na gps hledala trasu. A pak ještě Hubenov. Nenapadala mne bohužel vhodná neslušná slova, teda mimo jednoho, a to jsem docela nahlas hulákala. Pán, co jel z hospody, málem spadl z kola. Stejně mi to ale bylo k ničemu, tak jsem jela. Jako ostatně celou cestu.
Co mne překvapilo
Příjemná setkání. S Honzou Chalupou, se kterým jsem jela první večer a brzké středeční ráno. Super parťák. S Vaškem a Lubošem kolem Olšiny. S Jiřinkou a Rosťou v apendixu kolem Kochánova a při večeři na Rudě. S dalšími Toulaly po cestě a v hospodě ve Volarech. Pak překvapil příjemný bufet Volyňka ve Volyni, otevřený od brzkého rána (polévka, koláč, houska, kafe s rumem, čaj, voda), kde po mně vytírali asi až do večera, ale nevadilo jim to. Paní pumpařka v Kaplici, se kterou jsem strávila příjemnou půlhodinku před půlnocí ve čtvrtek večer. Pan Tábořík ve Štokově pod Světlíkem – koukala jsem na jeho tvrz s datem 1395 a vtom vykoukl. Poprosila jsem o vodu, slovo dalo slovo a už jsem byla na návštěvě. Pan Tábořík je v důchodu, dává tu obrovskou tvrz nebo statek či co, památkově chráněnou stavbu dohromady od roku 2001 a stále není ani v polovině. Dělá to pěkně a s citem, dveře, okna, nábytek sám. Není to tuctová rekonstrukce. Včelaří. Utekla mu žena, nechala mu tam tři pece a vybavenou keramickou dílnu. Nabízel mi společnou cestu životem, ale já mu musela odmítnout. Nicméně jsem slíbila, že se po nějaké keramičce poptám.
Pozvání (i s vizitkou)jsem taky dostala od pána s pivem posedávajícího před konzumem v Hartmanicích – prý provozuje penzion. No nevím. Trochu mne mrzí, že všichni zájemci byli 65+.
No a další překvapení byly Holašovice – nikdy jsem tam nebyla, tak jsem si řekla, že když nevyhraju, aspoň něco uvidím. Tak jsem si tam zajela. Nelitovala jsem – jsou nádherný.
Co jsem nezvládla
Dojet v limitu. Hm, na tom budu muset zapracovat. Omezit ještě víc spaní? Nebo pití? Nebo povídání s lidmi? No nevím, všechny ty věci se mi dost líbily. Tak asi budu muset přidat na tempu.
Nedat se do řeči s lidmi. Ono je to ale těžké, samotná holka (teda spíš paní v letech) s nabaleným kolem a s nepřítomným výrazem láká lidi k soucitnému hovoru.
Kde byl problém a jak se vyřešil
Zavřený Žofín. Nicméně když jsou jedny dveře zavřené, neznamená to, že jsou zavřené všechny. Vlezla jsem tedy jinudy a divila se (ale fakt upřímně), že mají zavřeno, když tam mají lidi. Sice to byli hoteloví hosté, ale když jsem poprosila jen o pívo a hranolky, tak mi to splnili. A byli milí.
Brzdy. Odešly někde na Můstku. Teda ne úplně, ale nové destičky jsem neměla, takže pak už jsem musela jet dost opatrně.
Souhra hlava-nohy. Hlava by jela, ale nemluvila s nohama. Nohy by jely, ale neřekly to hlavě. To je úkol pro příště.
Co mne zdrželo
Tři věci: zima, opice a telefon. Zima zdržela asi všechny, respektive hnusný počasí. Nejprve jsem si myslela, že to bude dobrý. Na Boubíně jsem ale byla promrzlá na kost, investice do nepromokavých kalhot, ponožek a rukavice byla na houby (všechno se dalo celkem slušně ždímat), takže jsem usoudila, že i když jsem naposledy po obědě spala v jeslích, že zkusím vlézt pod přístřeškem do spacáku a hodinku se zahřeju. Blbec! Vytáhla jsem tyvek, nafoukla karimatku, svlékla se a pak vytáhla spacák. Mokrý jak houba. Tak jsem všechno zase sbalila, oblékla mokré věci a jela dál. Jenže už se mi klepaly zuby, ruce i nohy, že jsem se neudržela v nášlapech, vycvakávaly se mi. Vůbec nevím, jak jsem dojela do Volar. Ale trochu mozku nezmrzlo, tak jsem se jala objíždět penziony. Všechny zavřený, až v městském hotelu Bobík měli volno, jenže pokoj za 900,- Trochu drze jsem se zeptala na něco levnějšího a tak jsem se s dalšími čtyřmi Toulaly sešla v hotelu Chata u nádraží. Líná huba – holé neštěstí – paní hostinská nám dala vše do sušičky, a druhý den ráno jsem vyrážela v suchém – vydrželo to bohužel asi půl hodiny. Zmrzlá jsem dojela do Ktiše, kde otevírali konzum, zakoupila zelené rukavice na úklid (šly mi k větrovce), mikroteňáky do bot, vyžebrala kafe a jela jsem dál. To nejhorší jsem si ale vezla s sebou. Setkání v hotelu Chata nebylo bez následků. Bylo tam teplo, příjemně, pili jsme, jedli jsme a byli jsme tam celé odpoledne a večer. Měla jsem pivo na žízeň, 4 dvojky vína na chuť a 3 velký rumy Diplomático na uvítanou Celkově jsem šla spát s roztomilou opičkou a ráno mi za krk skočila slušná gorila. A tu jsem vezla do dvou do odpoledne. Kývala se mnou ze strany na stranu, mačkala mi hlavu a chtělo se jí zvracet. Ale pak se rozloučila a bylo to dobrý.
Poslední větší zdržení jsem si způsobila v lese u Trojanova nad Dolním Dvořištěm. Pěkně jsem si ustlala v lesíku, doufala, že mi lišky nesežerou snídani, co jsem si koupila na pumpě v Kaplici (nejlepší obložená houska na celém světě), dala telefon do powerbanky a spala. Ráno jsem vstala brzy, za šera, sbalila jsem a v rekordním čase vyrazila. Za pár minut mi došlo, že nemám telefon. Otočila jsem kolo, vyděsila kamion (měla jsem na sobě komický převlek z tyveku, takže jsem vypadala jako protichemická jednotka na kole) což takhle brzo po ránu nečekal), a vrátila jsem se do lesa. Hledal černý telefon v lese byla fuška, brala jsem to systematicky, a po hodině jsem to vzdala. Přemýšlela jsem, kde si koupím nový, pro jistotu. Pak mne napadlo podívat se, jestli ho náhodou nemám v batohu. Byl tam. Těch jmen co jsem si dala, bych se nedopočítala. Pozitivní poznatek – měla jsem telefon. Negativní poznatek – z časného výjezdu nebylo nic. Neutrální poznatek – jsem blbá.
Zbytek zdržení bylo moje srabáctví – nechtělo se mi plácat se v bahně cestou na Soumarák, nebo sjíždět spodek Polomu potokem bahýnka, tak jsem tlačila. Taky jsem nevyjela sjezdovku na Špičáku, ani cikcak. No a hnusná byla jízda po hlaďoučkém asfaltu, tam jsem bojovala s hlavou, která měla pocit, že jedu a někdo mě drží zezadu na gumě. Jsem máslo.
Na co se těším
Na příští rok!